Modern metal? Když už na sebe lípnete tuhle visačku, asi je nutné, aby se ve vaší tvorbě našla nějaká spojnice na Amaranthe (ono je to stejně prvoplánové srovnání, jako když každá zpěvandule, koketující se sopránem, skončí v jednom pytlíku s Tarjou Turunen, nicméně funguje to…). U britských Metaprism, kteří přichází se svým druhým albem „Catalyst To Awakening“ je ta asociace jasná – čistý ženský hlas a v opozici chropot a čistý mužský hlas. K tomu docela silná melodičnost (která v momentech, kdy dominuje chropot, poměrně ztrácí dech), adrenalinový tlak a intenzita skladeb. A zbraň, kterou mohou Metaprism získávat body navíc, se jmenuje kytarová sóla a akční rytmika.
Všechny tyhle ingredience nahrňte na jednu hromadu a udělejte z nich devět skladeb (plus jedno intro a alespoň trochu odlišnou baladu), do kterých nezapomeňte dát od všeho alespoň ždibec a které si tak dřív nebo později můžete začít plést mezi sebou (a nezmění to ani hostovská výpomoc Marca Pastorina (Temperance) a Chiary Tricarico (Teodasia) v „Anomalous“, či Tima Somerse (Delain) v druhé části této skladby). Pro kapelu téměř nepostradatelnou persónou (další asociace, i když tady se nejedná o životní nutnost…) je zpěvandule Theresa Smith, která se svým příjemně zabarveným a pružným hlasem na sebe stahuje víc pozornosti, než její kolega Joey Draper, jenž svůj podobně zabarvený čistý hlas celkem zbytečně devalvuje sice pro označení moderní asi nezbytným, ale přece jen stereotypním a dost nuceným chropotem. Vzhledem k tomu, že skladatelský rukopis se v průběhu alba nijak nemění, nepřekvapí, že úvodní „Codex Regius“ (po krátkém nepodstatném intru „The Awakening“), nabízející vše výše zmíněné v dosud neokoukané formě, se může stát vlajkovou lodí této adrenalinem nadopované a na první ucho chytlavé a hodně vyhecované nahrávky. A když už se vzorce udaného touto skladbou a následně vytrvale využívaného nasytíte (možná víc, než je zdrávo), konejšivé Terezino pohlazení v postupně bobtnající a do zajetých kolejí zapadající „The Aftermath“ bude velmi osvěžující…
K těm spojnicím s Amaranthe (i když se vážně vaří alespoň z trochu jiného soudku) je tedy možné zmínit i fakt, že nejpozději od poloviny desky také víte o téhle kapele úplně (no dobrá, baladická „Aftermath“ ze šablony alespoň na chvíli vyklouzne) všechno. A zaplaťpříroda, že Metaprism si udrží kovovou energii a příchuť až do samotného finále a ani v nejmenším nepokukují po popíku. Vy, kteří jste vydrželi poslouchat první dvě alba Amaranthe dokola několik dní a stále jste měli pocit, že to je víc, než muzika na první silný dojem, mě vůbec neberte vážně…
|
