Že je Jonathan Davis dlouholetým frontmanem a hlasem průkopníků nu-metalu Korn, je snad jasné každému. Že jeho umělecké ambice však už nějakou dobu překračují rámec domovské kapely si už také mohl všimnout nejeden fanoušek. Pod titulem Jonathan Davis And The SFA vydal v roce 2007 experimentální sbírku „Alone I Play“, je zainteresovaný v projektu Killbot, údajně kutí něco s Marilynem Mansonem, připravuje album čistého country, ale také se oficiálně vydal na sólovou dráhu. I když za výstřel k tomuto startu bývá považována zmíněná kolekce „Alone I Play“, právoplatným sólovým debutem tohoto zpěváka je až současný počin „Black Labyrinth“. Deska, kterou připravoval celých deset let.
Davis se ve výborného zpěváka i frontmana vypracoval už před lety, kdy hvězda Korn letěla strmě vzhůru. Od eponymního debutu, přes bestsellery „Life Is Peachy“, „Follow The Leader“ a „Issues“ až po nečekaně dospělé dílo „Untouchables“ platila tahle kapela za světovou extratřídu. V dalších letech sice začala ztrácet půdu pod nohama (na posledních dvou albech se jí už zase začalo dařit, alespoň co se týče umělecké stránky), ale Davis nikdy necítil potřebu svou hudbu od základu měnit nebo dokonce s ní skoncovat. Na to je až moc talentovaným umělcem a tvář, kterou v Korn ukazuje fanouškům, není jeho jediná. Pokud to někdo doposud nezaregistroval, po poslechu „Black Labyrinth“ mu to už musí být naprosto jasné.
Davis se na své sólovce světa Korn úplně nezříká, což by byla pochopitelně docela blbost. Jen na něj nabízí pohled z jiné strany a navíc chystá i paletu nálad a poloh, které byste od jeho domovské kapely dostali jen ztěží. Paradoxně nejslabší v kramflecích je v těch nejkornovštějších věcech, jako je úvodní „Underneath My Skin“. Ta nemá stísněnou atmosféru zmaru, která je tak charakteristická pro řadu věcí od Korn a navíc ani energii, kterou tahle kapela vždycky překypovala. Do podobných zákoutí nahlédne na „Black Labyrinth“ Davis ještě několikrát (za všechny jmenujme „Everyone“ či „Happiness“), ovšem jak deska postupuje, dostávají se ke slovu i jiné polohy. Experimentální, klidnější. Nejprve si posluchače Davis vyzkouší ve dvojce „Final Days“, která obsahuje řadu orientálních i dálnovýchodních motivů a kde kytary poprvé (a rozhodně ne naposledy na tomto albu) ustupují do pozadí.
V tu chvíli to může vypadat, že „Final Days“ je jen ojedinělý experiment mezi kytarovějšími věcmi, ovšem s příchodem „Your God“ už začíná Davis hrát na jinou strunu. Refrén zní popověji, stále více se ke slovu dostává elektronika, která jako kdyby chtěla připomenout, že album „The Path Of Totality“, čili Korn model 2011, je nespravedlivě opomíjené a brané jako přehmat. Koketérie s elektronikou je dokonána ve skvělé „The Secret“, kde se Davis vydává do potemnělého světa Depeche Mode z období alba „Ultra“. „Basic Needs“ se opět nese na vlnách zatěžkaných riffů, které zhusta pohání temná elektronika a kde zpěvný refrén působí jako blesk z čistého nebe (stejně jako znovu použité orientální motivy za polovinou skladby). I když pak Davis zabrnká i na popovější strunu v “Medicate“, jako kdyby se snad chtěl vlichotit do přízně fanouškům Linkin Park, „Please Tell Me“ je už zase řádně temný kus, kde zpěvák doslova plive jedovatou slinu a jeho projev je v ten okamžik blízký Marilynu Mansonovi.
Ve sladbách „Want You Believe“ a „Gender“, kdy už jeho experimenty překračují místy únosnou mez, sice trochu ztrácí dech, ovšem finále v podobě singlovky „What It Is“ známé z hororového soundtracku „Silent Hill: Downpour“, je už opět řádně silné. Skladba sice pomalu vyrůstá na klavírním motivu, který jako kdyby chtěl předznamenat další baladu (úplně stačí „Medicate“), ovšem refrén už rozčísnou dravé kytary a i když zde Davis neustupuje z přístupnějšího mainstremovějšího projevu, úlitba popovějším fanouškům se tentokrát úplně až tak nekoná. Důležité je, že „What It Is“ je velmi silná věc a jako zakončení alba funguje takřka dokonale.
Na „Black Labirynth“ je slyšet, že materiál nezvnikal v jednom období, čímž je zaručena jeho pestrost. Kolekce sama o sobě drží slušně pohromadě, pojivem je výborný zvuk, který dokáže zdůrazit jak kytary, tak i elektronické prvky, o zpěvu samozřejmě nemluvě. Deska také nabízí pestrou paletu nálad a i díky tomu směřuje Davisovu sólovou kariéru správným směrem. Otázka je, zda se tento ambiciózní a velmi dobrý projekt nestane brzdou pro Korn.
|
