Restart. Už samotný název druhého alba plzeňských Avidity For… naznačuje, že od vydání dva roky staré nahrávky „Na svůj osud se nadřeš“ došlo v kapele k určitým rošádám, personálním i hudebním. Ta první se týká změny u mikrofonu, kde Jardu Nováka nahradil Lukáš Justich (nutno zároveň připomenout, že čistka v sestavě přišla i před předchozím albem, takže z pamětníků začátků kapely je na svém postu už pouze basák Pavel Vaněk). Ta druhá spočívá v tom, že Avidity For… znějí o něco moderněji, než před dvěma lety, což paradoxně vnáší do nahrávky určitou nesoudržnost. Na jedné straně v jejich heavíku zůstává jakýsi jednoduchý bigbítový ocásek, na straně druhé snad ještě zesílil vliv kláves, lehounce o sobě dává vědět elektronika, v některých momentech se hlásí o slovo snaha o agresivnější vyznění zpěvu (bohužel, příliš násilná) a paradoxně dvě nejsilnější položky poměrně krátké kolekce jsou důkladně vzdáleny (gotika a skákavost) od jinak masivního základu, na kterém Avidity For… staví.
Úplně nejhmatatelnější je to v gotikou vonící „Jak chceš“, kde refrénová melodika jako z dílny XIII. století i a snad až noblesní atmosféričnost je velice kontrastní k jinak zaťatému a houževnatému výrazu, nutno ale zdůraznit, že ta umírněná a zádumčivá poloha Avidity For… ohromně sluší. Stejně jako v závěrečné hopsačce „Banshee“, která do hutného základu pustí něco z tägtgrenovsky skandovatelných bolestivých příchutí s tím, že se dokáže na rozdíl od „tradičního“ industriálu neponořit do chladné neosobnosti. Díky opěvování dvou výjimečnějších skladeb alba „Restart“ by se mnoho zdát, že zbytek nahrávky, nesoucí se již v mnohem konzistentnějším duchu, je kvalitativně o třídu jinde. Tak zlé to rozhodně není, byť v každém ze zbývajících kousků se najde alespoň střípek, ve kterém to na moment zadrhne. Úvodní Hirošima toto tvrzení dokumentuje nejlépe. V momentě, kdy se kapela přenese přes obrazutvorné intro a Lukáš Justich se příliš nuceným semichropotem pokouší vyhrotit ponurou náladu skladby (oč úspěšnější jsou v tomto směru potemnělé klávesy), zní Avidity For… poněkud uměle (to je asi největší rozdíl oproti minulé desce, kde vokální tlačení na hrubost znělo daleko přirozeněji) a tento dojem ještě zesiluje díky určité schematičnosti a krkolomnosti v zacházení s mateřštinou v této skladbě, či v podobně hutné „Ztracené duši“, kde se Avidity For… také drží pocitově docela hutně při zemi a finální poměrně kladný pocit stojí především na nervně neklidné kytaře. Oč přirozeněji zní čistý Lukášův zpěv v uvolněnější „Stát nebo jít dál“, kde hodně odlehčuje kontrast syrových a houževnatých sborů. Stejně tak tematické paralely na minulé album vyznívají ve prospěch starší desky, výlet do historie („Křižák“) postrádá ten klasicky nekomplikovaný bezprostřední heavíkový šmak z minulého alba, autobiografická „Restart“ se z úvodní dramatické nálady zbytečně sklouzne „jen“ do dobře poslouchatelného bigbítu…
Nechápejte předcházející řádky špatně. Ačkoliv možná nevyznívající kdovíjak optimisticky a lákavě, Avidity For... udělali solidní desku. Určitě z ní nebudete otráveni, patrně ji protočíte i opakovaně. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že kluci trochu tápou v tom, jestli zůstat vyloženě v zemitém heavíku nebo dát přednost modernějšímu výrazu. Perspektivu i smysl vidím v obou cestách, jen v momentě, kdy se snaží jít společně ruku v ruce, tak se u toho docela perou.
|
