Don Airey není tím typem muzikanta, který by na sebe na pódiu strhával pozornost za každou cenu, je spíše týmovým hráčem a vždycky tak stojí ve stínu slavnějších kolegů. Jenže Don Airey byl u vzniku řady desek, které se dnes řadí k naprosté klasice, ať už je pod nimi podepsán Ozzy Osbourne, Gary Moore, Michael Schenker či Ritchie Blackmore se svými Rainbow. A v neposlední řadě (a to je v současnosti asi nejdůležitější) je Airey členem legendy legend, Deep Purple, u nichž nahradil ikonického (bohužel zesnulého) Jona Lorda. Členství v Deep Purple je pro Aireyho samozřejmě vyvrcholením jeho dlouholeté kariéry a jakési ocenění jeho zásluh, ovšem on sám (spíše se skromným výrazem, jak u něho bývá zvykem) poukazuje na to, že vedle Deep Purple funguje i jeho sólová kariéra. A to už od osmdesátých let, kdy vyšlo dnes už klasické album „K2“.
Dnes se Airey za ničím nehoní a proto lze na jeho sólové počiny nahlížet jako na alba, která spadají do kategorie „točené pro radost“. Že by se dočkaly nějakého výrazného komerčního úspěchu, to snad nečeká ani sám Airey, ale zase na druhou stranu je zaručena jistota, že na nich bude pořádný kus muzikantství. Bylo tomu tak naposledy před čtyřmi lety, kdy vyšla deska „Keyed Up“, je tomu i teď, navíc zčásti i se stejnými muzikanty. Po Aireyho boku zůstal zpěvák Carl Sentance, který se v mezidobí uhnízdil u skotských legend Nazareth, kde už definitivně nahradil Dana McCaffertyho. Setrval i basista Laurence Cottle, ten starý jazzman, který se do srdcí rockerů jednou pro vždy zapsal účastí na výtečném albu „Headless Cross“ od Black Sabbath. Největší překvapení se objevuje na kytarovém postu v podobě mladého (ani ne čtyřicetiletého) Simona McBridea. Virtuózního hráče ze Severního Irska, který už sdílel jedno pódium s Ericem Claptonem, Jeffem Beckem a působí i v projektu Snakecharmer, kde nahradil původního kytaristu Micka Moodyho, někdejšího člena Whitesnake,.
Může vůbec v takové sestavě vzniknout špatná deska? Odpověď zní, že rozhodně ne, byť se nemusí vždy jednat o album skvělé. Příkladem může být Aireyho nahrávka „Keyed Up“. Ta byla rozhodně deskou profesionálně odvedenou, ovšem jako kdyby jí chyběla pověstná jiskra nebo prostě něco, co by posluchače nutilo se k ní znovu vracet. Jednalo se o příjemné album, která ale zásadní stopu v hardrockové brázdě nenechalo. A jak je to tedy s novinkou „One Of A Kind“? Přiznejme si, že lépe. Tentokrát se totiž Aireymu a spol. podařilo dát dohromady výraznější skladby, z nichž lekcterá by se neztratila ani na albech jeho domovských Deep Purple. Právě hudba této legendy je z „One Of A Kind“ cítit nejvíce, což je samozřejmě pochopitelné. Hned z úvodní „Respect“ je totiž párplovská nálada patrná nejvíce, navíc když se Sentance ještě nezbavil gillanovských manýr. Ovšem je znát, že už je mnohem svébytnějším pěvcem než tomu bylo na předchozím albu. Získává vlastní osobitost a to je další prvek, který „One Of A Kind“ výrazně pomáhá.
Dalším aspektem, který z „One Of A Kind“ dělá zajímavou desku, je rozmanitost. Airey a spol. se totiž pohybují nejen na hardrockovém písečku, ale často zabruslí i do bluesrocku či popu. Tam rozhodně patří baladická „Every Time I See Your Face“, kde exceluje především Sentance, který zde odhazuje gillanovské zabarvení. Že je oproti „Keyed Up“ univerzálnějším a mnohem tvárnějším pěvcem dokazuje nejen v této věci, ale i místy v až heavymetalových kousích „Victim Of Pain“ (klávesy na počátku mohou evokovat švédské Ghost) nebo „Children Of The Sun“, kde pro změnu připomene projev další velké legendy, Glenna Hughese.
Lahůdkou pak jsou tradičně párplovské souboje kláves a kytar. Samozřejmě ten esprit, kdy se do nich za dávných let pouštěl Lord s Blackmorem, se nepovedl přenést ani na tuto desku, ovšem bluesová instrumentálka „Remember To Call“ ukazuje, že ani mladší generace (v tomto případě lze samozřejmě myslet především McBridea) nehodlá dopustit úplný skon klasického hard rocku a jeho tradic. K něm pratří i silné stadionové refrény. Těmi se na tomto albu mohou pyšnit především dvě výtečné skladby „Want You So Bad“ a titulní věc, které lze zařadit určitě mezi to nejlepší, co „One Of A Kind“ nabízí. Airey jejím prostřednictvím předložil zajímavý materiál, který kromě kvality řemeslné předkládá i kvalitu kompoziční. Tím jasně ukazuje, že může být právem řazen mezi největší žijící hardrockové klávesisty.
|
