Zeptáte-li se powermetalových fanoušků, po jakých dnes již neexistujících kapelách se jim stýská nejvíce, umístí se bez pochyby na jednom z prvních míst parta Dionysus (snad ještě vedle dalších Švédů Lost Horizon). Tak mohutný otisk vepsala do srdcí melodiků trojice studiových nahrávek „Sign Of Truth“, „Anima Mundi“ a „Fairytales And Reality“, z nichž zejména na prvních dvou jmenovaných albech figurují nezapomenutelné hymny, které patří na samotnou špici žánru a jež se ve své kvalitě vyrovnají největším hitům powermetalové historie.
Příběh této kapely se začal rýsovat v mysli bicmena Ronny Milianowicze zhruba v době, kdy tento umělec po japonském turné opustil spolek Sinergy, jelikož mu začaly vadit neustálé personální čachry uvnitř kapely. Bylo na čase dát dohromady vlastní partu, jejíž členové by disponovali vášní nejen pro žánr, ale hlavně pro samotné těleso a jeho stabilní fungování. Ronny nejprve zlanařil Johnny Ohlina a Magnuse Noberga, a to poté, co mu jeho kamarád z hudební univerzity přehrál album „No Remorse“ od spolku Nation, ve kterém oba pánové účinkovali. Tvorba Nation Ronnyho „odstřelila“, hudebníky oslovil a ti byli ke spolupráci svolní. Na klávesovou pozici se následně podařilo sehnat Kaspara Dahlqvista z Treasure Land, a tak zbývalo obsadit jediné místo, tedy vokální. To zase vyřešil hovor se Sashou Paethem, jenž Milianowiczovi doporučil Němce Olafa Hayera, se kterým se znal díky přípravám debutu Lucy Turilliho. Ronny byl před prvním setkáním s Olafem trochu nervózní, když sice věděl, že Hayer je výtečný zpěvák, který by zásadním způsobem dopomohl k úspěchu jeho tělesa, ale zároveň netušil, „zdali po lidské stránce nejde o nějakou netykavku nebo tak něco“. Brzy se však ukázalo, že Olaf stojí oběma nohama pevně na zemi, chemie mezi hudebníky zajiskřila a bylo hotovo.
Hlavními autory kapely byli Ronny a Johnny, nicméně s nějakým tím nápadem přispíval každý, včetně širšího okruhu spolupracovníků, do kterého v případě debutu spadal i producent Tobias Sammet nebo Tommy Newton, jenž mixoval legendární dýňové Keepery. Album „Sign Of Truth“ přesto neoplývá ideálním zvukem, nejde sice o zásadní překážku, jež by nešla při troše velkorysosti překonat, nicméně je to trochu škoda. Úvod nahrávky startuje impozantně, a to hymnickým klávesovým motivem, který Ronny vymyslel při cestě z japonského turné se Sinergy. Odhodlání založit vlastní kapelu a tím si splnit sen evidentně vyústily v gejzír svobodomyslných a zároveň mimořádně brilantních nápadů. Kompozice „Time Will Tell“ je plnohodnotným důkazem, když okamžitě vtahující klávesovou hru doprovodí stejně sugestivní šlapavé tempo a posléze i mistrovsky klenuté vokální linky ve slokách, bridgi nebo maximálně chytlavém refrénu, jehož svůdnost ještě podtrhne zrychlení v závěru songu. Bylo jasné, že se zde začíná odehrávat něco jedinečného a strhujícího…
Výbornou zprávou je, že tento powermetalový klenot nestojí na albu osamoceně a brzy jej doprovodí několik obdobně skvělých hudebních bratříčků, mezi které patří také navazující titulní jízda. V té budeme opět svědky velkolepého melodického ohňostroje, jenž tentokrát třaská v rychlém až speedmetalovém tempu a který nejkrásnější variace vytvoří opět díky pěveckému klenutí, ale také neoklasickému sólu. Tento prvek ostatně v menší či větší míře prostupuje celou tvorbu kapely a jako takový jí dodává přívlastek aristokratického půvabu. „Bringer Of Salvation“ nastaví ostřejší heavíkovou tvář podobnou tvorbě Primal Fear, refrén uhne více do epiky a v sólu se dočkáme lehce progresivního klávesového zvuku. Poté přijde třetí z vrcholů díla, a to v podobě skladby „Pouring Rain“, kterou načíná dramatická hra s osudovým nádechem, jež se přehoupne do dokonale sjízdných slokových frází. Refrén se opět dotýká melodických nebes, také v něm je ovšem patrný jemný melancholický odstín. Po druhém chorusovém představení následuje výtečná pěvecká nástavba (opět nikoli ojedinělý kompoziční prvek) a mistrovsky vypointovaný sólový part.
Základní esencí většiny písní je kompoziční lehkost a náladový optimismus, autoři ale se ale stejně tak snažili zahrát na temnější notu, právě jako v případě položky „Anthem (For The Children)“ pojednávající o opuštěných dětech bez domova. Úvod s kostelní modlitbou doprovodí thrashové záseky a celkově pochmurný feeling skladby zcela poplatný jejímu tématu, ale protože skladatelský fištrón nemizí, o zajímavý zážitek je postaráno. Smutné stíny rozptýlí svižná rytmika chuťovky „Holy War“ s dalším pamětihodným refrénem a v intencích vysoké kvality pokračuje také výborná balada „Don´t Forget“, která jenom potvrzuje výjimečné tvůrčí rozpoložení, jež tehdy v kapele vládlo. Výraznější zaváhání přijde až v hutněji vedeném válu „Walk On Fire“, jenž je možné zhodnotit jako nejslabší moment nahrávky, pořád ale nejde o nic, co by nenávratně táhlo ostatní příspěvky ke dnu. Jde spíše o důkaz, že se autorům v případě debutu o něco lépe vedlo v přímočarých powermetalových příspěvcích, mezi které spadá také dynamický opus „Never Wait“, z něhož je zvlášť nutné vypíchnout přitažlivé neoklasické sólo či svižně odfrázované sloky. Ještě důraznější zmínku zasluhuje naspídovaná bonusovka „Loaded Gun“ s celkovým tahem nebo dalším z libozvučných pěveckých přídavků, jenž tentokrát následuje po sólové části.
Debut party Dionysus se zkrátka povedl, a to tak, že parádně. Skloubilo se na něm kompoziční nadání s technickou zručností (zejména lehké melodie tvořící Ohlinova kytara zaslouží obdiv) a ojedinělým vokálním talentem Olafa Hayera, který i přes velké vytížení (vedle sólovek Lucy Turilliho účinkoval ještě ve spolku Lord Byron, k tomu studoval a byl čerstvým otcem) podal stoprocentní výkon (ty výšky!) a už se těšil na přípravu další studiovky, jelikož Dionysus nehodlal považovat za pouhou přestupnou stanici. Obdobně smýšleli také ostatní členové a Ronny Milianowicz mohl být spokojen, neboť se mu jeho sen začal pomalu ale jistě plnit. Následovník prvotiny na sebe proto nemohl nechat dlouho čekat, nesl titul „Anima Mundi“ a vysoko nastavenou debutovou laťku dokázal ještě o malý kousek pozvednout.
|
