Přání Ronny Milianowicze stvořit plnohodnotnou kapelu vyšlo. Debut Dionysus se povedl a z jednotlivých hudebníků se postupně stávali dobří kamarádi. Nebyl proto důvod otálet s tvorbou dalších písní, a tak následovník prvotiny „Sign Of Truth“ přišel již po dvou letech, konkrétně v lednu roku 2004. Titul „Anima Mundi“ (duše světa) byl vskutku honosný a dával naděje na obdobně vzletnou a velkolepou hudbu, jejíž kvalita by navázala na prvotřídní debutový obsah. Poslech alba pak toto přání vyplnil, neboť druhá studiovka Dionysus přináší další várku skvostných a pamětihodných powermetalových hymen, tentokrát navíc ve správném producentském ošetření (studiovou práci zastal - mimo jiných - dnes maximálně vytížený Jens Bogren).
Že autoři (tedy opět hlavně Ronny a Johnny) nic nepozbyli ze svého mistrovství, dosvědčí hned otvírák „Divine“, který až po okraj naplňují sympatické atributy známé z prvotiny, tedy komplexní dynamická stavba, neoklasické trylky a hlavně chytlavě klenuté vokály s vyvrcholením ve zrychlené refrénové části, která je - v souladu s názvem - vyloženě božská. Ani tentokrát ale pánové nehodlají vsázet pouze na okamžitě vstřícné a vždy pozitivní tóny, nyní se však obloha v playlistu zatáhne velmi brzy, a to již s nástupem druhé položky s všeříkajícím titulem „Bringer Of War“. Jde pravděpodobně o nejtemnější skladbu prvních dvou alb kapely, nicméně také v ní - stejně jako v obdobně laděných debutových položkách - můžeme rozkrýt náznaky indikující, že při náklonu do zadumané kompoziční polohy byli autoři Dionysus o něco tuctovější, nežli v případě náladově osvícených příspěvků, mezi které plnohodnotně spadá i titulní píseň této nahrávky.
Song „Anima Mundi“ zdobí energické klávesy připomínající svůdný motiv hitu „Time Will Tell“ z minulé desky, do rychlého základu se navíc opět povedlo vsadit extrémně harmonické zpěvy prezentované žánrově dokonalým hrdlem Olafa Hayera (krom parádního bridge a hymnického refrénu nutno zmínit i tklivou nástavbu, jež následuje po druhém refrénovém jetí), a výsledkem je další powermetalový skvost, jehož poslech přináší i po letech upřímnou radost a čiré potěšení. Silnou melodií oplývá také navazující skladba „My Heart Is Crying“, při které úsměv na tváři melodiků nemizí, a to ani s nástupem progových pasážích, jež tento song na krátkou dobu protnou. Manowarovsky pochodové tempo skladby „March For Freedom“ ještě zhutní drsnější Olafův výraz, hymnický feeling pak najde pointu v epicky pojatém vícehlasném refrénu.
Hutnější tónina a s tím související střední rytmy pokračují v písni „What“, ani zde nechybí flirt s progresivnímu prvky (např. ve zvuku kláves), vokály se ale brzy zlomí do tradiční lehkosti, stejně tak sólový part, který zakončuje podmanivé neoklasické téma. Kompozice „Eyes Of The World“ nabere do plachet svěží vítr a s neodolatelnou lehkostí projede ke svému cíli, když jako hnací motor ideálně poslouží dynamicky vyoblené sloky, harmonicky vypointovaný refrén, „strato“ klávesy nebo Ohlinova kytara, která mistrovským způsobem dotváří melodický základ písně. Na podmanivost (polo)balady „Forever More“ pak dodnes přísahá obrovské množství bytostných romantiků, a opět je to z velké části díky projevu Olafa Hayera, jenž zejména v první části songu kouzlí a vytváří nezapomenutelně dojemné okamžiky.
O „Paradise Land“ je možné mluvit jako o komplexně nejneoklasičtějším počinku kapely, když bohaté kytarové vzorce podmalovávají každou část, a to na příjemně svižném rytmickém podkladu. Závěr tvoří bonusovky „Holy War", což je celkem zbytečná před-produkční verze deubotvé skladby, oproti tomu „Closer To The Sun“ znamená – vedle titulní položky – druhou zastávku v powermetalovém Edenu, jenž zdobí strom Poznání vypovídající o výjimečnosti švédských autorů, kdy nejen že není možné neochutnat hříšné jablíčko sladkých melodií, ale naopak je nutné neurvale sklidit celou úrodu a nechat se opájet její dokonalostí. Právě to dodnes činí mohutné zástupy powermetalových fanoušků, kteří na tuto kapelu vzpomínají s láskou a vděčností za stvoření mnoha parádních písní, jež budou navždy patřit do zlaté žánrové studnice.
|
