Skoro pětapadesát let působit na hudební scéně a ještě najít motivaci k tomu nahrát sólové album, to už je výkon, který skoro vyžaduje smeknutí klobouku. Jenže u Rogera Daltreyho, ikonického zpěváka neméně legendárních a stylotvorných The Who, vždycky všechno šlo trochu jinak. Sólovky začal totiž vydávat už v době, kdy se svými hřmotnými The Who byl na vrcholu a kdy se kapela transformovala od původních buřičských songů typu „My Generation“ k mnohem sofistikovanějšímu výrazu, jenž vyvrcholil trojicí až progresivních alb „Tommy“, „Who`s Next“ a „Quadrophenia“, na kterých kapela ukázala, že nehodlá přešlapovat na jednom místě. A to ani sám Daltrey na své sólové dráze. Na té si vyzkoušel už ledacos. Prvotní myšlenkou byla tvorba hudby, která bude o něco přístupnější mase posluchačů víc, než tvrdá tvorba The Who, ovšem postupem let Daltrey začal pošilhávat i po různých (v určitých dobách) moderních stylech.
Proto album „One Of The Boys“ z roku 1977 koketuje s tehdy punkovou horečkou, „Parting Should Be Painless“ ze čtyřiaosmdesátého je prosycena new wave a synth popem, což byly styly, jenž v té době slavily nebývalý úspěch u mládeže. A „Rocks In The Head“ ze začátku devadesátých let? To znamenalo ostrý obrat hardrockovým směrem. V té době už ale pomalu docházelo k faktickému comebacku The Who, který byl korunován v roce 2006 deskou „Endless Wire“. U toho už nebyl pochopitelně bubeník Keith Moon, který se ufetoval v roce 1978, ale ani basista John Entwistle, který podobně jako jeho kolega Moon dojel v roce 2002 na dlouhodobou závislost na kokainu. The Who se dodnes oficiálně nerozpadli, přestože je oficiálně tvoří už jen Daltrey a kytarista Pete Townshend. Na první pohled je proto možná s podivem, že aktuální Daltreyho sólovka „As Long As I Have You“ (první po šestadvaceti letech!) vychází pouze pod zpěvákovým jménem, když spolu s ním tohle album nahrál právě Townshend.
Na pohled druhý dává vydání pod značkou Roger Daltrey mnohem větší smysl, než kdyby album vyšlo pod názvem The Who. „As Long As I Have You“ se totiž nedá napasovat do žádné škatulky, která by se od desky The Who očekávala. Z nahrávky totiž přímo sálá radost ze společného hraní, které se nedrží žádných mantinelů a které nechce naplnit žádná očekávání, žádné předsudky. Základ alba tak stojí na pevném bluesovém fundamentu, což je hudba, kterou má Daltrey v krvi od samého počátku kariéry a jeho láska k ní postupem let (jak už to bývá u stárnoucích, kdysi táááák divokých rockerů) roste. V případě „As Lons As I Have You“ se proto nedá mluvit o hardrockovém albu, nemá v sobě ani dávný progres alb „Tommy“ a „Quadrophenia“, ale vlastně jen může sloužit jako dobrý poslech pro Daltreyho dávné fanoušky, kteří stárnou spolu se svým idolem.
Že je album pevně ukotveno v letech dávno minulých (nemůžeme zde mluvit o časovém období mladší sedmdesátých let) dokumentují i vybrané coververze, což je například hned titulní věc od dvojice Fred Wise a Ben Weisman, která byla činná v době od čtyřicátých do šedesátých let nebo „How Far“ od amerického multiinstrumentilisty Stephena Stillse. Na první pohled z koncepce vybočuje „Into My Arms“ od Nicka Cavea, kam se Daltreymu podařilo dostat klasický feeling slavného Australana a „You Haven`t Done Nothing“, tradiční kousek Stevieho Wondera. Ovšem spojnicí mezi těmito skladbami, jmenovanými coververzemi a i autorskými věcmi jako je výborná „Certified Rose“, prodchnutá až swingově znějícími dechy, či závěrečná balada „Always Heading Home“, je silný a stále ohromující Daltreyho hlas. Ten i ve svých čtyřiasedmdesáti letech podává úctyhodný výkon, který z jeho vrstevníků lze srovnat snad už jen s Robertem Plantem či o něco mladším Glennem Hughesem.
Díky tomu je poslech „As Long As I Have You“ dobrý hudební zážitek. Sice se dá album odmávat jako důchodcovský rock, který už s „My Generation“ nemá společného zhola nic, ovšem na druhou stranu si člověk musí přiznat, že poslouchá skutečně profesionálně odvedenou práci, která je v tomto případě i hraná srdcem.
|
