Takhle to dopadne, když se spojí severský chlad, důraz a špetka melancholie a balkánská krev to všechno nakopne temperamentem a nespoutaností. Pod hlavičkou Lost Domain vzala kdysi pětice instrumentalistů ze švédského hlavního města do party zpěvačku Catalinu Leonte z Rumunska a pět let od vydání eponymního EP aktuálně přichází s debutovým albem „…In The Waiting Room Of Death“. Žánr? Velmi přístupný progresivní metal, silně komplikovaný heavy metal, potemnělý symfometal bez načančanosti, pokukující po melodeathu… (promo materiály hovoří o – celkem odpovídající - kombinaci heavy metalu s vlivy raných In Flames a Kamelot s Royem Khanem, osobně bych se však nebál ten popis udělat ještě daleko pestřejší). Provedení? Velmi, velmi dobré!
První, co spolehlivě zakroutí ušima, je pružný, barevný a podmanivý hlas Cataliny. Jeho rozsah, pronikavost a občasná lehká teatrálnost jsou (za občasné hlasově hrubé výpomoci kytaristů Michela Ahlina a Petera B. Erikssona, případně jednoho hostovského příspěvku Bjorna Strida ze Soilwork) zárukou toho, že emoce z „…In The Waiting Room Of Death“ stříkají na všechny strany. Tou druhou zárukou je skutečnost, že sound nahrávky je velice sytý a leckdy docela hrubý, což překvapivě platí i o klávesách, které pokud nepouští do nálady písní něco posmutnělosti, přispívají k docela agresivnímu výrazu. Třetím elementem přesvědčivosti Lost Domain je propracovanost skladeb, které nehrají na nějakou klasickou heavy metalovou strukturu, takže kompozice jsou velmi košaté a jejich vývoj občas lehce překvapivý a nesnadno odhadnutelný. Příznivce koncepčních alb by pak mohl potěšit fakt, že jednotícím tématem (které ani v nejmenším neomezuje dramatičnost a atmosféru) desky je konflikt života a smrti, nebe a pekla, směřující do temnoty. Lost Domain jsou rodilí vypravěči a proto si to nejlepší nechávají na konec. Pozornost dokážou strhnout už od samého úvodu a jejich přitažlivost postupně narůstá a mohutní – v „Silent Cry“ (vzhledem k dalšímu dění poměrně obyčejné skladbě) se představí zatím jen dynamika a agresivita, následná „Beneath The Bridge“ s řezavým riffem, lehkou majestátností, tajemným motivem, zajíkavě pronikavým vokálem i dramaticky vláčným tempem i hrubou rytmikou jasně vysvětlí, že deska bude plná děje a zvratů, posmutnělá „Desolé“ deklaruje, že hraní si s emocemi může být velmi bouřlivé i při poměrně decentním spojení vybrnkávané kytary, zklidněných bicích a hladivě smyslného hlasu (to vše postupně pochopitelně mohutní, bobtná a vyhrocuje se), aby s blížícím se koncem v „Rise Of Isolash“, ve které (zdaleka ne poprvé, ale asi nejintenzivněji) velmi důležitou roli hrají vyhrocené a agresivní instrumentální pasáže, útočnost posiluje i občasný chropot a emocemi prosycený jedovatě pichlavý Catalinin hlas.
Samotný fakt, že album je zakončené téměř jedenáctiminutovou titulní velmi barevnou kompozicí, která ani na moment neztratí nic na síle a devastujícím tahu (po decentním až funebrálním úvodu tu pochmurnou atmosféru nakopne kousavý riff a divoká rytmika), je důkazem toho, že skladatelsky jsou Lost Domain na svém debutu nesmírně vyzrálí. Připočtěte k tomu už několikrát zdůrazňovanou emotivnost, velmi sytý a důrazný zvuk, výborné instrumentální výkony i osobitost charismatického hlasu a o kvalitě tohoto alba je jasno.
Patříte-li k těm, kteří rádi věnují čas bloudění po zakroucených uličkách, netrvají na uspokojení hned na první dobrou, vyžadují preciznost, vychutnávají si rozmanitost, nevadí jim hudební nespoutanost a přitom k plnému upokojení potřebují i silné melodie, neměli byste „…In The Waiting Room Of Death“ minout.
|
