Přestože Lizzy Borden (vedeni pošukem s totožným pseudonymem) rozhodně nebyli v dobách hairmetalového tsunami v druhé polovině osmdesátých let tou nejslavnější kapelou, historie zmíněného stylu by bez nich byla neúplná. Pro někoho sice představovali jen druhořadé W.A.S.P. či Twisted Sister, ovšem i ten největší skeptik musel tehdy uznat, že hudba i show Lizzy Borden mají skutečně něco do sebe a že minimálně jejich nejlepší album „Visual Lies“ je klasikou žánru. I když velký mezinárodní ohlas a nabité arény se Lizzy Borden vždycky vyhýbaly, kapele se pravděpodobně ani jednou za svou kariéru nepovedlo, že by vydala průměrné nebo dokonce špatné album. Lizzy Borden prostě chyběla jen špetka toho pověstného štěstí, k čemuž jim určitě nepomohli věčné personální rošády, kdy se v jejich sestavách vystřídala řada hudebníků (mezi nimi i tehdy budoucí kytarista Ozzyho Osbournea Joe Holmes), ovšem jedinými stálými oporami zůstával frontman Gregory Charles Harges vulgo Lizzy Borden a bubeník Joey Scott.
Tak je tomu vlastně i dnes, přestože ke kapele se znovu připojil kytarista Ira Black, který v mezičase působí i v Dokken a deathmetalovém projektu I Am Morbid bývalého frontmana Morbid Angel Davida Vincenta, a basista Marten Andersson. Ovšem oba hráči jsou jen členy koncertní party, kdežto ve studiu se o všechno postarala zmíněná základní dvojice Borden-Scott. Proto také comebacková deska „My Midnight Things“ vznikala jen ve dvojici, kdy si zpěv, kytaru, baskytaru a klávesy vzal na svá bedra samotný velký šéf. Na to, že Lizzy Borden jedenáct let mlčeli, byl to docela odvážný krok, který se vůbec nemusel povést. Přesto bylo s „My Midnight Things“ na co navazovat, protože diskografie této party je skutečně zajímavá.
Když pomineme (starými fandy si nejoceňovanější) debut „Love You To Pieces“, kde se kapela jen vezla na vlně tehdy mohutnícího hair metalu, ukazovala od dvojky „Menace To Society“ už trochu jiné ambice. „Visual Lies“ byla pak na jednu stranu vyspělá rocková deska, které nechyběla hitparádová lehkost, ale i temnější stránka, která se pak naplno projevila na následujícím ambiciózním díle „Master Of Disguise“, jenž se chtělo už nadobro vymanit z hairmetalových okovů trochu infantilních popěvků „Give`Em The Axe“ a ukázat mnohem vážnější tvář. Část původních fanoušků tehdy kapelu zavrhla, ti náročnější ji velebili za krok progresivnějším směrem. Ten však dlouho nevydržel, protože až do roku 2000 byla „Master Of Disguise“ posledním albem kapely.
Comeback na prahu nového milénia vcelku vyšel, i když album „Deal With The Devil“ představovalo přímočařejší heavymetalový materiál, který se vezl na vlnách euforie všeobecného comebacku heavymetalových kapel. Ovšem „Deal With The Devil“ znovu kariéru kapely nenastartovala a nepovedlo se to ani o osm let mladší „Appointment With Death“, po které opět následovalo dlouhé ticho. Až teď jsou tu Lizzy Borden znovu s novinkou „My Midnight Things“. Bude to přece jen ona, která, možná už naposledy, nakopne kariéru kapely ještě jednou dopředu? Na jednu stranu, sílu na to má…
I když se na albu určitě všechno nepovedlo, můžeme o „My Midnight Things“ mluvit jako o velmi podařené desce. Stěžejní je pro ni titulní a zároveň úvodní věc, která se navíc na albu objevuje hned ve dvou verzích, v úvodní, která je hrána v klasické stylu Lizzy Borden a druhé, která je mnohem úspornější na aranže a hlavní slovo v ní má Bordenův zpěv a klavírní hra. Titulní skladba totiž ukazuje, že Borden a spol. určitě nezapomněl svojskou práci s melodiemi a ani hitové ambice jim zde nejsou cizí. Tahle věc představuje pro Lizzy Borden novodobou hymnu, ale zároveň ukazuje, že výraz kapely se od minulého alba „Appointment With Death“ přece jen změnil. Mnohem méně se klade důraz na heavymetalovou razantnost a hutnost a výraz se přesouvá s trochou nadsázky až někam směrem k AOR. Ten duch tohoto stylu je koneckonců všudypřítomný na celém albu.
To sice nepostrádá klasické aspekty Lizzy Borden, jako je vysoký hlas hlavního představitele (během let je přece jen o něco tenčí), ostré kytarové riffy, ale větší využití kláves ukazuje přece jen kapelu v trochu jiném světle. To je leckde slušivé, zvláště tam, kde se vsadí na promyšlenější refrén, což se povedlo v „Long May They Haunt Us“ (opět zastoupené ve dvou rozdílných verzích), zpěvné, skoro až journeyovské „The Scar Across My Heart“, „The Perfect Prison“, či „Our Love Is God“. Právě v těchto věcech tkví síla současných Lizzy Borden. Najde se zde ale i pár takových, které sice vykazují určitý potenciál, ale nakonec jejich výsledná tvář není taková, jaká by být mohla. Jde zejména o skladby „Obsessed With You“, „We Belong To The Shadows“ a z části i „Run Away With Me“, které obsahují sice velmi silné nápady, ale vinou děsivé produkce se jejich refrény snaží být natolik hitové, až zní trochu protivně a omšele. To je ale asi daň za to, že všechno vzal do svých rukou prakticky samotný Lizzy Borden.
„My Midnight Things“ tak mohla být přelomovou deskou v historii této kapely, ovšem kvůli výše zmíněným skutečnostem a trochu plochému zvuku se tak neděje. Tohle album ukázalo, že v kapele ještě dřímá veliký potenciál, ale výsledné zpracování už není tak přesvědčivé, jak by se ke kvalitě a síle nabízeného materiálu slušelo a patřilo. Přesto ten kus poctivé rockové duše a umění předložit skladbu, která vás svou silou praští mezi oči, je zde neodiskutovatelný.
|
