Pokud bychom hledali nejpilnější blackmetalovou kapelu, nutně při tomto pátrání musíme narazit na Marduk. Švédští obdivovatelé bojových vřav, zejména těch spojených s druhou světovou válkou, totiž nikdy za svou skoro třicetiletou kariéru neměli delší pauzu mezi vydávanými deskami více než tři roky a tento trend úzkostlivě dodržují i v současnosti, kdy na trhu házejí nejnovější sbírku bojových popěvků, nazvanou příznačně „Viktoria“. Může tahle deska, o které Marduk slibovali, že bude opět v jejich klasickém stylu, jenž nejvíce formovalo slavné album „Panzer Division Marduk“ z konce devadesátých let, ještě něčím překvapit? Klasický black metal totiž už dávno vyčerpal své možnosti a o nějakém novátorství v něm nemůže být ani řeč. A tendence být ještě ďábelštější než ďábel jsou už také dávno přežité. Navíc Marduk snad ani tací být nechtěli…
Za tuhle čtveřici z východošvédského Norrköpingu mluvila vždy kvalita alb a o té se dá říct, že je v podstatě konstantní. I když jejich raným dílům se nevyhnuly dětské nemoci v podobě mizerného zvuku či trochu toporného songwrittingu a jejich nahrávky z minulé desetiletky zase experimentovaly s melodičtějšími motivy, pořád byla kvalita zachovávána. Deklarovaný návrat ke kořenům v podobě minulé kolekce „Fronschwein“ se sice konal, ovšem ani na něm nemohli Marduk opomenout léta pokroku a proto album znělo vyspěleji (tím pádem i trochu učesaněji) než „Panzer Division Marduk“, což ale nijak nevadilo, protože fanoušci si „Frontschwein“ nakonec oblíbili. Bude to stejné i s „Viktoria“?
Tady je odpověď jednoznačná už teď. Bude… Marduk totiž aktuálně předkládají kolekci, která působí oproti „Frontschwein“ ještě přesvědčivěji a po několikerém poslechu se dá mluvit o jejich nejlepším albu od… zmíněné „Panzer Division Marduk“? Dost možná… Novinka kapelu představuje ve vyspělém světle a zastihuje ji v silné skladatelské hodince. Přestože se Švédové pohybují opět na bezpečně vykolíkovaném území, které nepřekračují ani o píď, dokázali napsat poutavý materiál, jenž jako kdyby shrnoval celou jejich kariéru. Od divokých devadesátých let, kdy šli především nekompromisně po brutální linii až po nedávnou minulost, kdy do své hudby pustili také nějaké ty melodie. Nejdále v tomto směru z novinkových věcí jde „June 44“ (o čem asi tak bude…?), která se sice od samého začátku tváří jako klasický blackmetalový úprk s pekelně rychlými bicími, ovšem Mortuusův vokální nástup už pomalu začíná odhalovat melodie (samozřejmě ty ohavné…), které explodují do popěvku, jenž jako by chtěl evokovat šmelc létajících kulek na pobřeží Normandie a který se do uší zahryzne neobyčejnou silou.
Jinde Marduk (jako například v „Equestrian Bloodlust“ nebo či „The Devil`s Song“) jdou až ke kořenům svého pekelného stylu a nabízí klasický blackmetalový kvapík. Jenže to je jen další odstín této (na poměry Marduk) docela barvité desky. Úvodní „Werwolf“ či „The Last Fallen“ jede spíše v black n`rollových kolejích, kdy na mysli vytanou legendární Venom, „Tiger I“ zase otevře skoro heavymetalový riff, ale kapela brzy zamíří k epičtějšímu pojetí, které nebylo na klasických albech Bathory cizí ani mistru Quorthonovi. Kapitolou sama pro sebe je pak závěrečný pohřební pochod „Silent Night“, který naštěstí, nečerpá z klasické vánoční skladby, jak by se mohlo podle názvu zdát, ale spíše připomíná jakousi černou zádušní mši za padlé bojovníky. Podmanivý závěr celé desky…
S „Viktorií“ Marduk skutečně zvítězili. Předkládají totiž materiál, který pokud není tím nejlepším za celou jejich karéru, tak se rozhodně jejich nejlepším dílům vyrovná. Švédové ukazují, že svou studnici nápadů ještě nevyčerpali a že další „Vítězství“ by mohlo v příštích letech klidně následovat.
|
