Všechno už tu jednou bylo a proto parta kolem zpěváka a skladatele Floriana Greye nepřichází na svém druhém albu „Ritus“ s nijak inovativním stylem muziky. Naopak, asi bude strašně snadné Florianovi předhazovat jeho zalíbení v potemnělém rocku a v partách jako HIM, To Die For, Sisters Of Mercy, či Depeche Mode (a našli by se mnozí další). Pokud vám takhle ohraničené pole působnosti připadá jako strašně široký prostor, je ke cti kapely třeba přiznat, že jej dokáží plně využít, takže i přes to, že náladově je „Ritus“ poměrně statická záležitost (prakticky nepolevující lehce romantická melancholie bez depresí), budeme se na posmutnělých vlnách pohupovat nejen v uvolněně vláčném tempu, ale i v poměrně ostrých rockovkách.
I když v obou polohách jsou Florian Grey (množné číslo vychází z toho, že původně sólový principálův projekt se vyvinul do regulérní kapely) ve většině skladeb přesvědčiví, přece jen jim to daleko víc sluší v těch živějších a to zejména v první polovině desky, dokud se jejich skladatelský vzorec nestane snadno prokouknutelným. Kombinace temné posmutnělosti a obratnosti v jednoduchých (a někdy velmi jednoduchých) melodiích je daleko působivější, když Florian Grey vystrčí lehce agresivní drápy a přidají další emoce – v „Growning Colder“ špetku jedu, v „Blood In Shell“ ležérní nadýchanost, v divoké „Relief“ (ve které se ke kapele připojil Matteo vDiva Fabbiani z Hell Boulevard) ždibec agresivity, ve šlapavé „Bluecifer“ taneční uvolněnost. Všechny tyhle decentní proměny lezou na povrch díky specifickému vokálu hlavní postavy – hlas Floriana Greye je pro podobnou muziku přímo ideálně zabarven a jeho určitá nepružnost prostá jakéhokoliv exhibicionismu ani v nejmenším nenudí a přitom k té tolikrát zdůrazněné melancholii dokonale pasuje. To, že základem hudby Florian Grey jsou klávesy (a třeba v úvodu „The Unknown Pleasure“ docela silně připomenou motivy z dávných sólovek Vaša Patejdla) znamená, že se Florian Grey občas přiblíží až ke studeně přitažlivému popu. I v něm atmosféra skladeb působí a sílí až tehdy, když do ní kluci dostanou dostatek děje, což deklaruje poklidná „Glimmer (Save Me)“, která zcela ztratí předchozí tah a odstartuje poměrně kvalitativně rozkolísanou druhou polovinu desky, u které dumáte, jak vedle sebe mohou stát již zmíněná útočná a strhující „Relief“ (která se v závěru alba objeví i v utajeném ocásku), nevýrazná krátká instrumentálka „Paraphrase“, či zbytečně roztahaná poklidná „Catharsis (Closing Ceremony)“, ve které to občas pocitově zabouří, ve většině času se však neděje vůbec nic.
Chytlavě nenáročné, silně pocitové album. Vrátíme-li se k úvodnímu výčtu kolegů, od nichž si Florian Grey s chutí půjčují nápady a především náladu, je zřejmé, že v současné době (alespoň u těch, kteří slyší na melancholický, gotikou stříknutý rock s pramínkem popu) by „Ritus“ mohlo využít fakt, že konkurence není kdovíjaká. Potenciál na to Florian Grey mají.
|
