Po minulém albu „Amber Galactic“ se ze švédských The Night Flight Orchestra stali (alespoň na domácí půdě) hvězdy. Sice si proti sobě deskou, která se už nepokrytě klonila k mainstreamovějšímu AOR, popudili pár fanoušků, kteří nedají dopustit na první dva kousky diskografie kapely, ale zástupy dalších se hrnuly. Fakt, že The Night Flight Orchestra nastoupili správnou cestu, potvrdila i nominace na švédskou cenu Grammy, která jim nakonec o fous unikla. To ovšem ničemu nevadí, protože kapela je v současné době výjimečně při chuti a proto také novinka „Sometimes The World Ain`t Enough“ vychází pouhý rok po poslední řadovce. Čekalo by se tedy, že se bude jednat o jasné pokračování „Amber Galactic“, ovšem to se až tak úplně nekoná. Kapela totiž styl, kterým se vydala na minulém albu, na novince ještě prohlubuje a dovádí k dokonalosti.
„První dvě alba byl experiment,“ vysvětloval vývoj The Night Flight Orchestra frontman Björn Strid, „ale k „Amber Galactic“ jsme přistupovali s jasným cílem… Na nové desce jsme tento koncept ještě dál rozvinuli,“ dodal zpěvák a přesně tím popsal aktuální výsledek. Jestli na minulé desce kapela nakoukla do jiných sfér, zejména tím, že odhodila feeling sedmdesátých let a ponořila se plně do hudby dekády následující, z čehož jsou nejvíce slyšet hvězdné chvilky Foreigner, na novince jde tento trend až na dřeň. Opakuje se sice podobný koncept jako na minulém albu, kdy se na začátek desky nasadila nejrychlejší a nejtvrdší věc „This Time“, která jako jediná může (s velkou dávkou představivosti) evokovat odvrácenou (rozuměj metalovou) tvář členů kapely, ovšem od „Turn To Miami“ jede všechno v kolejích, které na minulé desce vyjely tak skvělé skladby jako „Jeannie“, „Domino“ nebo „Something Mysterious“.
První velká chvíle přichází se skladbou „Paralyzed“, která pulzuje funkovým tepem a tanečnější nota rozvíjí sloku směrem ke snovým klávesám v bombastickému refrénu, který The Night Flight Orchestra mohou klasici žánru jako Foreigner, Journey nebo Survivor dnes už jen tiše závidět. „Paralyzed“ tak definitivně ukotvuje rozjetější a tvrdší začátek desky pevně ve vodách AOR, kde se pohybují i další skladby. Titulní „Sometimes The World Ain`t Enough“, která sice v porovnání se skladbami, které ji obklopují, může působit trochu nevýrazně, ale při poslechu skladby samotné jasně dojdete k závěru, že i ona je dost dobrým dílem. Ovšem deska kulminuje stále více a baladická „Moments Of Thunder“ připravuje živnou půdu pro až extatickou trojici „Speedwagon“, „Lovers In The Rain“ (rozhodně největší hit alba, klasická letní lahůdka) a „ rozvernou, rychlou „Can`t Be That Bad“, kde už vám naplno dojde, jak velkou sílu dnes The Night Flight Orchestra mají. Vlastně právě tyhle tři skladby jsou definitivním potvrzením slov Björna Strida, jenž v loňském roce v některém z rozhovorů zmínil, že The Night Flight Orchestra jsou pro něho dnes už více než Soilwork. Není se co divit…
Jenže to ještě není všechno. Tanečněji a uvolněně, trochu ve stylu Kiss z období alba „Dynasty“, zní „Pretty Thing Closing In“, kde kapela nešponuje refrén do výšek a stadionových parametrů, ale zůstává spíše v potemnělé náladě. Pravým opakem je pak prosluněná „Barcelona“, jenž obsahuje nejlepší Stridův pěvecký výkon nejen na této desce, ale i za celou dobu kariéry The Night Flight Orchestra (což se určitě fanouškům Soilwork líbit nebude…). Strid už se tak trochu přibližuje ke svému idolu Lou Grammovi z Foreigner a přestože nemá tak velký rozsah jako Gramm, daří se mu do svého projevu dostat naléhavost, která je pro takové skladby, které The Night Flight Orchestra píší, velmi důležitá. Výsledný dojem je pak ještě umocněn.
Předposlední „Winged And Serpentine“ působí spíše jen jako nadechnutí před velkým finále (i když o velkých kvalitách i této skladby nemůže být pochyb). To obstarává bezmála desetiminutová progrocková suita „The Last Of The Independent Romantics“, která se z pozvolného začátku a snových poloh, tak blízkým na jednu stranu k Blue Öyster Cult a na stranu druhou k Pink Floyd, přesunuje k hardrockovějšímu vyznění v razantní části, jenž se ale v polovině skladby opět zlomí do progresivního modelu, který kapela instrumentálními exhibicemi dovede do zdárného konce. Ten nastane sice až po hodině stopáže, ale ta ve společnosti „Sometimes The World Ain`t Enough“ uteče jako voda.
V případě tohoto alba nemůžeme mluvit o recyklátu osmdesátých let, jak by se jistě dalo vyjádřit o drtivé většině nahrávek konkurenčních kapel. Ne, The Night Flight Orchestra jsou svébytnou kapelou, která sice svůj styl neobjevila, ale i s úctou k velikánům je nutné přiznat, že jen těžko se bude v současném světě hledat lepší kapela, která tak důstojně a vysoko nese prapor AOR. Navíc, když vydala svou nejlepší desku.
|
