„Big City, Big City Nights…“,
trošku to k tomu nezapomenutelnému popěvku svádí a předpokládám, že když se řekne Big City, první, co kovanému hard rockerovi naskočí na displeji, je echo na německé hvězdy Scorpions. Jenže tentokrát půjde o jejich konkurenty z norského Kristiansandu, kteří po osmi letech existence vydávají své druhé album „Big City Life“ (ke kterému přidávají i debutové album „Wintersleep“, jež dosud ve fyzické podobě nevyšlo). Nespornou pikantérií a lákadlem může být zejména fakt, že za Big City stojí kytarista Daniel Olaisen, který zanechal stopu u blackových Satyricon, deathových Blood Red Throne, thrasherů Zerozonic, či death/thrash/power progresivců Scariot. Ten zhruba před deseti lety dostal chuť na vzpomínání na osmdesátá léta a tehdejší hard rockové melodické riffy. Tuto svou ideu dotáhl (ve stejné sestavě jako na debutu) už k druhé desce a nutno zdůraznit, že z jeho strany vůbec nešlo o špatný nápad, album „Big City Life“ příznivcům melodického hard rocku spolehlivě udělá radost…
…a v případě některých (zpravidla svižnějších) kompozic bych si dovolil mluvit až o nadšení. Ta uvolněnost, nadhled, suverenita, harmonie ostrých riffů s melodickou skluzavkou, lehkost živého kytarového sóla a až stadiónová zpěvnost vzdušných sborů, která září z úvodní titulní skladby je jak z učebnice klasického hard rocku, kupa třaskavé energie ustoupí emocím v pomalejší pasáži a vše spěje k velmi žhavému vyvrcholení v dobře vygradovaném závěru. Podobně šťavnatě strhne i kvaltující „Running For Your Life“ s hravým riffováním, či stejně natlakované „Cryin` In The Night“, do kterého Big City pustí ještě víc písničkářské lehkosti. Je docela scestné žehrat nad tím, že Big City nemají potřebu natlakovat šlapavostí větší množství skladeb a že poměrně často zvolňují tempo, vždyť ani i v romantičtějších kusech Big City nic ze své přesvědčivosti neztrácí, jen díky pravidelně se vracející vláčnosti tyto působí na první pohled trochu nenápadně. A to i přes to, že třeba závěrečná hladivá „Home Again“ se špetkou nasládlé melancholie a emotivně vybrnkávanou kytarou si najde cestu k sympatickému kytarovému říznutí a celé album uzavře velmi příjemným pohupováním, či přes to, že předcházející proměnlivá „Tower Of Babylon“ s úvodním důrazným riffem sklouzne do potemnělosti, hodně těží z kooperace cvrlikající akustické kytary a v pozadí řezající elektriky, stejně jako z hodně pružných hlasivek Jana LeBrandta, upírajícího se o sladké sbory, silně načichlé A.O.R., právě tyto pomalosti mají nespornou sílu a vlastně nenajdete na albu jediný kus, kterému by nestálo za to věnovat plnou pozornost.
Je fascinující, jak se metalově multižánrový kytarista Daniel Olaisen suverénně se svým druhým hard rockovým albem staví po boku (anebo jen s nepatrným odstupem) těm nejsilnějším jménům této scény. Sice nepředpokládám, že by vyřvávání sloganu „Big City Life“ někdy mohlo přehlušit noční velkoměstskou variantu, ale (při maximální úctě k německým kolegům) klidně si to dokážu představit.
|
