Therion nikdy neměli ve zvyku prokrastinovat, jejich koncertní turné trvale střídala nahrávání desek a k tomu ještě stíhali vydat například živé album „Live Gothic“ či DVD „The Miskolc Experience“, na kterém kapela spojila síly s rumunským národním orchestrem, v jehož první části obě tělesa prezentovala klasická díla Antonína Dvořáka, Richarda Wagnera i Wolfganga Amadea Mozarta, v druhé části pak už došlo na skladby Therion.
V roce 2010 bylo na řadě další řadové album „Sitra Ahra“. Většina materiálu byla nahrána v novém studiu Adulruna, nicméně samotné písně byly z velké části složené už dříve. V roce 1999 totiž Christofer Johnsson uložil do šuplíku několik skladeb, aby se věnoval práci na „Secret Of The Runes“ a o jedenáct let později ten šuplík otevřel. Část z těchto šuplíkových skladeb se už objevila na předchozím dvojalbu a celkově tak spolu s ním a s „Gothic Kabbalah“ tvoří „Sitra Ahra“ pomyslnou kvadralogii.
„Sitra Ahra“ pro fanoušky Therion přináší vše, na co jsou zvyklí a Therion je provedou všemi svými tvářemi. Album je to pestré, ale ne úplně vyvážené. Titulní skladba je ukázkou typické písně „Made by Therion“. Operní zpěvy, různí zpěváci, sbory, heavy metal, povedené orchestrace. Vše do sebe zapadá a refrén se rychle dostane do vaší mysli. Hard rockovou náruč rozevře osmiminutová proměnlivá „Kings Of Edom“, z níž dýchají osmdesátá léta. Ze středního rockového tempa se zlomí až někam k speed metalovému kvapíku a kytary metalově řežou. Nechybí však momenty, kdy se o slovo přihlásí akustická kytara. Celkově pestrá skladba, která je však
i přes množství nálad nevýrazná.
K tvrdšímu metalu se Therion přikloní v „Unguentum Sabbati“, v níž svou one man show předvede Snowy Shaw. Sloky nabídnou pořádně syté kytary a Snowyho projev se dotýká thrash metalové hrubosti. Oproti tomu je refrén hitový a odpovídá Therionovským tradicím. Orchestrace nápadně připomínají Fantoma opery.
Velké sousto si ukrojil Therion s desetiminutovou „Land Of Canaan“. Množství nápadů a vlivů je ohromující. Celkově působí jako z divokého západu a zejména díky klavíru můžete mít pocit, jako byste se ocitl v nějakém saloonu v 19. století. Většinu času se skladba nese ve středním tempu a vlastně v něm i celou dobu zůstává. Ano, nálada se mění a výsledek je jak z kabaretu, ale celkově z toho všeho dýchá nuda. Někdy je méně více. Skladba jako by občas stála na místě a nepomohou jí ani skvělé vokální výměny. „Land Of Canaan“ je velmi netradiční věc a určitě se dá ocenit, že Therion umí překvapit, bohužel píseň působí příliš natahovaně.
Přichází protipóly. Zatímco „Hellequin“ je jak vytržená ze starého filmu sedmdesátých let (pokus o archaický zvuk), tak „2012“ zní moderně. Temná apokalyptická atmosféra a intenzivní přednes Pettera Karlssona opět pořádně nakopne. „Cu Chulaiin“ je nejzajímavější kousek na albu. Mix velice tvrdých groovy riffů, Snowyho drsného projevu a vzletného, až mírně úsměvného refrénu (fistule vložená do sborového refrénu zní legračně) je nevšední.
Třetí díl „Kali Yugy“ patří k tomu nejlepšímu na albu. Skvělé prolínání vokálů (heavy, opera, sbory), změny tempa a epičnost dělá z celé trilogie písní opravdu unikátní záležitost. Největší překvapení desky má jen o něco málo víc než dvě a půl minuty a jmenuje se „Din“. Therion jako by chtěli skutečně potěšit každého fanouška ze všech období a tak „Din“ servíruje death metalové sloky, ve kterých si zagrowloval nikoliv Christofer Johnsson, ale Mika Hakola (Ofermod). Refrén je sborový, ale podpořený megarychlými blast beaty a po nich následuje možná trochu nepatřičný fistulový, hrozivě vysoký zpěv. Závěrečná „Children Of The Stone: After The Inquisition“ je mixem Pink Floydovských postupů a atmosféry skladby „The Siren Of The Woods“, ozvláštněné dětským sborem. Velice hezká tečka za zajímavým, ale ne strhujícím albem.
„Sitra Ahra“ má v sobě vše, co fanoušek Therion očekává a co už od kapely slyšel. Je to příjemný poslech, ale ve své pestrosti je deska nevyvážená a střídá slabší momenty s těmi silnými. Překvapivě zaujmou spíše kratší skladby a největší experiment na desce „Land Of Canaan“ tak trochu vyšumí do ztracena. I přesto je album velice dobré, avšak se svými předchůdci se nemůže rovnat. Možná i proto byla deska přijata rozpačitě a Therion začali schytávat poměrně nelichotivá hodnocení.
Zpěvák Snowy Shawa, který s Therion nejen točil alba, ale také jezdil na turné, se v červenci roku 2010 rozhodl s kapelou nepokračovat a přidal jako baskytarista k Dimmu Borgir (zahrál si ve videoklipu „Gateways“), nahrál s nimi desku „Abrahadabra“ a již o měsíc později se vrátil k Therion, přičemž členem Dimmu Borgir byl oficiálně jen jediný den. Christofer Johnsson to okomentoval následovně: "Můžu jen říct, že šlo o čistě obchodní rozhodnutí. Sice nás překvapilo, ale chápu ho. Snowy není členem Therion, takže si může dělat co chce. Nakonec si ale uvědomil, že šlápl vedle. Věděl jsem, že bdue svého rozhodnutí litovat, jen jsem netušil, že tak brzo."
Therion nadále jeli turné s Leprous a Loch Vostok a alespoň s živým vystupováním měli úspěch. Jestli však „Sitra Ahra“ byla přijata rozpačitě, následující počin byl pro mnoho fandů silnou kávou.
|
