Je bezesporu úctyhodné, že britský zpěvák Graham Bonnet překypuje i po sedmdesátce takovou aktivitou. Jen co na konci roku 2016 vydal debutovou desku „The Book“ se svými Graham Bonnet Band, spojil se s někdejším parťákem, slavným Michaelem Schenkerem, aby se zapojil do jeho megalomanského projektu Michael Schenker Fest a svým hlasem přispěl na letošní album „Resurrection“. A zatímco jako host vystupuje na řadě Schenkerových akcí, pouští do světa další album své současné kapely. Ta od „The Book“ změnila sestavu, to ovšem Bonnetovi, jak se zdá ,nevadí, protože v nejrůznějších rozhovorech se svěřuje s tím, že je v současnosti hudebně velmi spokojený. Mluví i o vrcholu kariéry, ovšem ne všemu se dá věřit…
Minulá „The Book“ sice nebyla špatná deska, ale rozhodně to nebyla nejlepší nahrávka Bonnetovy kariéry. To jde docela těžko, když má ve své diskografii takové klenoty jako je „Down To Earth“ od Rainbow, „Assault Attack“ v rámci Michael Schenker Group nebo výtečný debut „No Parole From Rock N`Roll“, kde vedle Bonneta pod hlavičkou kapely Alcatrazz poprvé zazářil Yngwie Malmsteen. Těmto albům se „The Book“ skutečně nepřiblížila a vlastně se to nemohlo očekávat ani od aktuální kolekce „Meanwhile, Back In The Garage“. O té se ve shodě s názvem mluvilo jako o návratu ke kořenům. Ale k jakým? K těm prapůvodním, kdy byl Bonnet zpěvákem jakéhosi lidového popu nebo k těm, kdy se na konci sedmdesátých let po boku Ritchieho Blackmorea proměnil v hardrockera?
Ona nakonec odpověď na tuto otázku není ani třeba, protože žádný takový návrat se nekoná a „Meanwhile, Back In The Garage“ navazuje na „The Book“. Stylově, kompozičně i formou vyjádření. Posluchač tedy dostává kolekci skladeb, které se nejčastěji pohybují v heavymetalovém ranku, ovšem zároveň nezapřou hardrockovou podstatu zpěvákovy tvorby. Přestože úvodní a zároveň titulní skladba zachřestí powermetalovým riffem podivně prohnaným skrz mašinky, její síla spočívá ve stadionovém refrtéu, který ukazuje, že Bonnet může být stále řazen ke světové hardrockové elitě, přestože síla a břitkost jeho hlasu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let je už nadobro minulostí. Místy totiž na novince jde až za hranice svých možností a v tu chvíli zní zbytečně přepínaně a násilně.
Pokud se týká skladeb samotných, tak ty nejlepší jsou umístěny v úvodu desky. Po titulní skladbě totiž posluchač dostane dvojici fantastických věcí, „The Hotel“ vystihuje naprosto přesně hranici mezi hard rockem a heavy metalem a nabídne strhující kytarovou jízdu, kterou Bonnet zdobí výtečným refrénem. „Livin` In Suspicion“ naopak jde úplně jiným směrem a kapela v ní koketuje až s názvuky AOR, tedy stylu, který vždycky k Bonnetovu hlasu seděl nejlépe. Ano, tady je vrchol celé desky. Její kvalita pak už bude pomalu, ale jistě klesat. Nápadů pomalu začne ubývat a nepomůže ani zbytečný cover slavné skladby rock n`rollové babičky Tiny Turner „We Don`t Need Another Hero“. Nakonec ale úplně zle není, protože docela zbytečné skladby „Man On The Corner“ nebo „Heading Towards The Light“ vykompenzuje závěrečná dvojice „Past Lives“, kterou žene kupředu žhnoucí riff a jejíž deviza opět spočívá ve výborném refrénu, a finální balada „The Crying Chair“, jež na první poslech zní trochu unyle, ale po několikátém seznámení vystoupí její vnitřní krása na povrch.
Pokud bychom novinku detailně porovnávali s „The Book“, vyjde na body o něco hůř. Přestože jsou na ní silnější momenty, jsou zde i skladby, které se dají považovat za vcelku slabé. Ovšem i tak, se všemi mouchami, je dobře, že podobné desky starých umělců vycházejí. A snad ještě nejsou poslední...
|
