Deska „Blizzard Of Ozz“ znamenala pro Ozzyho Osbournea obrovský triumf. Ještě před dvěma lety byl zpěvák naprosto odepsaný jako beznadějný feťák a alkoholik a najednou stál opět na vrcholu slávy. Nepotřeboval k tomu Tonyho Iommiho ani Geezera Butlera. Vystačil si sám, Tedy jen se svou kapelou a především se svou manažerkou Sharon Arden, se kterou si byl čím dál bližší. Singly „Crazy Train“ a „Mr. Crowley“ se stávaly čím dál hranější a Ozzyho akcie na rockové burze letěly vzhůru závratnou rychlostí. Situace v kapele se také uklidnila, poté, co se zejména basista Bob Daisley a bubeník Lee Kerslake smířili s tím, že nejsou součástí plnohodnotné skupiny, ale Ozzyho doprovodného ansámblu. Navíc kontroverze s ukousnutou hlavou holubice zajistila Ozzymu zájem médií, bez kterého se hvězda jeho formátu už obejít nemůže.
Pokud tak pomineme zpěvákovy neutuchající alkoholové excesy, vznikala druhá deska „Diary Of A Madman“ ve vcelku dobré atmosféře. Otěže kapely převzal pevně do rukou mladý Randy Rhoads, jenž spolu s Bobem Daisleyem měl prsty ve většině materiálu, který byl pro album napsán. Samozřejmě Ozzy sám se na něm podílel také velkou měrou, ale přece jen Rhoadsův vliv na tehdejší tvorbu byl značný. To je vlastně slyšet hned od úvodního naprosto skvělého riffu skladby „Over The Mountain“, jenž se okamžitě stává stěžejní skladbou celé novinkové desky. Právě z tohoto riffu je znát, jak moc Rhoads jako kytarista každým rokem roste a jak je po Madmanově boku už silný v kramflecích. „Over The Mountain“ se tak směle může dívat do očí klasikám z minulé desky a i když je celé album „Diary Of A Madman“ vnímáno spíše jako mladší a slabší bratr „Blizzard Of Ozz“, je právě hlavně „Over The Mountain“ tou skladbou, která i „Diary Of A Madman“ dělá deskou zajímavou a silnou.
Přestože album vznikalo v docela povznesené náladě, je z něho slyšet, že na jeho tvorbu nebyl dostatek času (jako v případě debutu) a některé ze zde obsažených skladeb nemají patřičnou údernost a dostatečně silný nápad. Deska tak stojí především na třech kolosálních věcech. Těmi jsou už zmíněná „Over The Mountain“ (jednoznačně nejlepší věc celého alba), následující stadionová „Flying High Again“ a závěrečná titulní věc, jenž má v sobě ducha Black Sabbath a nabízí jak úderně metalovou polohu, tak i melancholickou (skoro až pološílenou) atmosféru, která plně koresponduje s názvem skladby samotné. Už trochu méně zabrala říznější odpověď na „Goodbye To Romance“ z minulého alba v podobě skladby „Tonight“, kde má sice Ozzy velmi zajímavou vokální linku, ale výsledný dojem sráží k zemi unylejší projev. Ten trochu škodí i druhé pomalejší věci „You Can`t Kill Rock N`Roll“, kterou ale dokáže zachránit energičtější refrén. Nic to ale nemění na faktu, že baladické skladby má Ozzy ve svém repertoáru rozhodně lepší…
Ze zbylých tří skladeb zaujme pravděpodobně nejvíce „S.A.T.O.“, kterou uvádí pomalejší akustická kytara, ale celá věc se brzy rozjíždí do velmi příjemného svižnějšího tempa se žhavou Rhoadsovou kytarou. Ovšem ani to nemůže zakrýt fakt, že stěžejní nápad pro skladbu zůstal jen někde na půli cesty. Podobně jsou na tom i „Believer“ a „Little Dolls“, které se opravdu dají počítat už za průměrné položky na tomto albu. Rozdíl mezi nimi a například „Over The Mountain“ je skutečně propastný.
„Diary Of A Madman“ byla dokončena už v březnu 1981, ovšem než 7. listopadu vyšla, událo se v Ozzyho kapele mnohé a do příjemných věcí to mělo daleko. Ozzy byl stále více ovládán svou manažerkou (ještě ani ne manželkou) Sharon, která stále více ležel v žaludku jak Bob Daisley, tak Lee Kerslake. V Ozzyho přítomnosti se tak stále častěji začal objevovat bubeník Tommy Aldridge, jenž sedmdesátá léta strávil v sestavě jižanských rockerů Black Oak Arkansas. „Zavolala mi Sharon a prostě mi řekla: Ty a Lee končíte,“ vzpomínal po letech Bob Daisley. Místo baskytaristy pak obsadil Rhoadsův spoluhráč z Quiet Riot Rudy Sarzo, což se slučovalo s tím, že Ozzy chtěl mít pro následující turné výhradně americkou kapelu, protože zaoceánský trh byl tím, kde chtěl prorazit stůj co stůj.
V Americe se ale děly věci. Nejprve 20. ledna 1982 Ozzymu při koncertě v Des Moines přistál na pódiu živý netopýr a zpěvák mu, v domnění že se jedná o gumovou hračku, ukousl hlavu, aby znovu připomněl více než rok starou příhodu s holubicí. Jenže netopýr byl živý a fotka Ozzyho se zohavenou mrtvolkou zvířete opět proběhla bulvárním tiskem po celém světě. Než se na tuto příhodu zapomnělo, Ozzyho zatkla policie, když močil na zdi pevnosti Alamo, která je brána jako významná americká památka, symbol odporu obyvatel Texasu proti Mexičanům. Ovšem všechno se blížilo k tragickému datu 19. března 1982. V ten den nad ránem totiž v troskách malého letadla vyhasly životy pilota Andrewa Aycocka, kadeřnice Rachel Youngblood a… Randyho Rhoadse. Madmanova kariéra, která byla na Rhoadsovi závislá čím dál více, se řítila do pekel...
(Na obalu k desce jsou jako baskytarista a bubeník uvedeni Rudy Sarzo a Tommy Aldridge, ovšem faktem je, že celé album nahráli Bob Daisley a Lee Kerslake, kterým za to ovšem nikdy nebyly přiznány tantiemy).
|
