Když v roce 2009 natočili němečtí gotici Aeternitas své třetí album „Rappacinis Tochter – Gesamtwerk“, zřejmě se v následné sedmileté studiové pauze dali do intenzivního studia díla Edgara Allana Poea. Album „House Of Usher“, se kterým přišli před dvěma lety, bylo silně inspirované právě tvorbou tohoto básníka a prozaika, aktuálně vydaná novinka „Tales Of The Grotesque“ se pak drží toho samého námětu. Což na jedné straně nabízí nosné silné téma, na straně druhé si na sebe Aeternitas trochu pletou bič možných nereálných očekávání, neboť jejich lehký a poměrně čistý goticko-symfonický metal nemá (a nikdy ani neměl) v sobě tolik dramatičnosti a temnoty, kterou by námět tohoto autora zasluhoval.
V tomto světle se nakonec odvolávání se na pana Poea jeví jako zhola zbytečné. Aeternitas jsou poměrně typickými představiteli nadýchaného, zpěvného a spíše optimistického gotického metalu se symfonickým vlivem, v jejichž čele stojí žena, v dějinách kapely již celkově pátá, Julia Marou se k Aeternitas přidala v loňském roce (společně s basákem Rickem Corbettem), dá se však říci, že zapadla do rozjetého vlaku bez toho, aby jakýmkoliv zásadním způsobem změnila již dávno zaběhlé pořádky. To znamená, že její vokální dialogy či duetové proplétání se s hlasem Olivera Bandmanna je velice harmonické, Oliverův hlas (byť je o něco ostřejší a díky tomu výraznější) rozhodně nepatří k těm, které by mohly zapadnout do klasického vzorce krásky a zvířete, melodie jsou zpěvné a příjemně klouzavé, kytary riffy štípou o ždibec silněji než tím klasickým nezbytně decentním způsobem, jak je u toho stylu obvyklé, a s nějakými vyhrocenými emocemi se také příliš počítat nedá. Ty nejpůsobivější přijdou v momentě, kdy Aeternitas hrají na city v křehoučkém (piáno, smyčce a něžná Julia) „Eldoradu“. Přitom dramatický úvod alba slibuje (a právě tady z toho ten Edgar Allan Poe silně vykukuje), že by Aeternitas mohli tentokrát vytvořit něco víc, než „jen“ poměrně silné žánrové album – úvodní „The Tell-Tale Heart“ zní velmi tajemně, výpravně, kontrastní spojení elegantního ženského a dravějšího mužského vokálu je velmi jiskřivé a refrénové „klepání“ má v sobě pořádnou dávku symfonické majestátnosti, následná nekomplikovaná a uspěchaná „Raven“ má velmi silnou melodii a příjemnou zpěvnost, stupňující se intenzitu a hodně jí kromě sytého a důrazného zvuku pomáhá i fakt, že se symfoničností zachází kapela střídmě a vkusně. Na podobně výraznou notu Aeternitas zahrají ještě v temnější „Child Of The Darkness“ - její napínavý úvod, lehká bombastičnost, příjemné proplétání hlasů i operní sbory jsou dalším do skládanky velmi silných kusů (byť právě tahle skladba vyloženě volá o tom, aby jí Aeternitas vzali ještě o chlup ostřeji, viz. její krátká agresivní pasáž), či v „Deus Ex Machina“, ve které dominuje Oliverův zpěv, díky čemuž zní tahle skladba (v kontextu alba) docela tvrdě. Ostatní skladby jsou…, inu, stylově velmi klasické (byť písničkářstvím vonící houpavá „Annabel Lee“ se tomuto konstatování také vymyká), příznivce žánru spolehlivě potěší, ale Aeternitas z davu podobně znějících kapel asi nevytáhnou.
Pokud vám zachutnalo minulé album Aeternitas „House Of Usher“, bude jeho letošní bráška „Tales Of The Grotesque“ chutnat podobně dobře. Možná ze mě mluví trochu zklamání z toho, že první dvě skladby navnadily na to, že by potenciál německých gotiků mohl přinést víc než jen podařené žánrové album, ale ve finále lze říci, zaplať příroda alespoň za něj.
|
