Allah and Odin meet!
The War on heresy remains!
Portugalští Vikingové Gwydion po pěti letém mlčení, ve kterém dokonce došlo na dvouleté přerušení činnosti kapely, opět vyrážejí na zteč. Poté, co jejich válečné šiky nejprve prořídly a následně byly doplněny o novice (zpěvák Pedro Dias a bubeník Pedro Correia), Gwydion přislíbili, že jejich novinka „Thirteen“ bude nejepičtější, dramatické, lidové a hlavně, nejlepší dosavadní album kapely. Sliby, chyby…? Alespoň v porovnání s předchozím albem „Veteran“ se rozhodně nedá tvrdit, že by u ve všech zmíněných rovinách došlo k jejich naplnění.
Tématika tohoto alba je pochopitelně jasná, už první po-intrová skladba dává svým názvem „793“ (tento letopočet je uznáván jako „úsvit vikingského věku“, kdy se Vikingové pustili do dobývání evropského území, byť první vpád na britskou půdu přišel již o něco dříve) zřetelně najevo, že své oblíbené zaměření Gwydion neopouštějí a navíc si přihřejí i svou národností polévku, když se dotknout i invaze Vikingů do Portugalska. Co však tentokrát Gwydion úplně na sto procent nevyšlo je fakt, že se v průběhu některých bitev docela bez nápadu a strategie motají po bitevním poli, občas nemají dostatečně nabroušené sekery a sem tam jim ta severská atmosféra, kterou na minulém albu dokázali spolehlivě udržet na celé desce, trochu utíká mezi prsty. Leccos naznačí již zmiňovaná „793“, jejíž agresivita je v úvodu hodně otupená v jakémsi plochém a nevýrazném plížení se a i když postupně narůstá, nováček Pedro Dias ukáže, že své hrdlo má i v těch potřebných krajních polohách pro vikingský metal dobře seštelované, uřvané sbory se špetkou výhružné majestátnosti také dokáží tu atmosféru pošťouchnout, Gwydion se docela plácají (a není to zdaleka naposled) v určité monotónnosti. Což je docela škoda, protože třeba v následující „Balverk Warfare“ vlítnou do energického a chytlavého motivu jako čerti, hodně jim sluší jejich výlet až na blackové území (uskřípaný zpěv, chropot, divoce ubzučené kytary) a tohle je přesně to spojení agresivity, melodičnosti a energie, která Gwydion tolik slušela na minulém albu (a sluší třeba dlouhá léta kolegům Ensiferum). A v podobně rozkolísaném duchu se odehrává celá výprava – ve „Strength Remains“ se nejprve musíte prokousat velmi jednoduchým motivem a jeho poměrně mdlým provedením, které však opět postupně nabírá na síle, přičemž změny tempa, hlasů, halekací sbory vrcholící v pompézním chorálu, či rozvernější melodický motiv skladbu hodně oživí. Ještě víc se s jednotvárnou jednoduchostí a mátožností Gwydion poperou v „King`s Last Breath“, což jsou právě ty momenty, kde upřednostňování atmosféry před energií příliš nefunguje.
Oč zajímavější je proplétání melodičnosti s hrubostí, jako v kvaltovce „Shield Maiden`s Cry“, která opět nehraje na nic objevného, ale je v ní strhující síla, v téměř titulní „Thirteen Days“ s pompézně bojovým nápěvem a špetkou dramatu v dialogu vyhroceného sólového zpěvu a sborů, anebo v hrubě skočné „Oh Land Of Ours – Al Andaluz“ s decentním ženským vokálem, energickým vírem, lehkou příměsí etnických vlivů a bohužel, jakýmsi vyčichnutím ve zbytečně protahovaném závěru (i přes to, všímáte si, že čím víc se blížíme k závěru, tím víc je co chválit?).
Byla-li řeč o kvalitativní rozkolísanosti, není natolik výrazná, aby to mělo příznivce folku, vikingského (či pohanského) metalu odradit. Možná kdyby Gwydion namísto poměrně průhledných kláves trochu víc podpořili ten svůj lidově severský šmak využitím lidových nástrojů, měla by tahle nahrávka atmosféru o něco silnější. Celkově lze říct, že Gwydion rozhodně nezklamali a za předchozím albem „Veteran“ zaostali jen o krůček.
|
