Poměrně sebevědomý název má tahle kapela z Libanonu – Ostura totiž v arabštině znamená „legenda“. Kromě ambiciózního jména má tahle pětice, která hraje od roku 2009 a před šesti lety natočila svůj debut „Ashes Of The Reborn“, také neméně ambiciózní desku "The Room", se kterou se vrací na scénu v plné parádě.
„The Room“ je příběhem o velmi osamocené dívce, která nalezne úkryt v jedné místnosti. Je v ní zamčená s vlastními myšlenkami a fantaziemi, díky čemuž si v místnosti vytváří vlastní nekonečný vesmír. Příběh se točí kolem strachu, sociální úzkosti, ambicí, vzteku a boje mezi tvůrcem a tím, co vytvoří. Ač to zní velmi filozoficky, hudba je velkolepá až filmově výpravná. K tomu pomáhá angažování Pražského symfonického orchestru, který dává hudbě zmíněnou výpravnost, avšak nepřekáží dalším nástrojům.
Hned úvodní titulní věc zapojí orchestr do dění a především nakopne progresivně rockový příběh. Ostura svým pojetím žánru velmi připomíná holandské For All We Know., jejich prog rock má velmi řízné kytary a celkově i melodika připomíná holandské tvůrce včetně Arjena Lucassena. A právě z jeho Ayreon můžete znát zpěváka Michaela Millse, který zde dostal veliký prostor. „Erosion“ přitvrdí podobným způsobem, jakým to dělá právě Ayreon. Díky orchestru se dá mluvit o symfonickém metalu. Michael Mills tu dává stále více na odiv svůj vysoce položený hlas. Zde se dočkáte prvků libanonské hudby a také mohutných sborů. Výsledek je velmi pestrý a mnohdy nebudete stíhat vše, co se tu děje. Na první poslech rozhodně ne.
„Deathless“ pokračuje v metalové rovině. Ostura tu připomíná Symphony X a zpěvák Elia Monsef má zabarvení hlasu blízké Russellu Allenovi. Vrcholem desky je dvanáctiminutová „Duality“. Její úvodní část pokračuje v předchozím duchu, ale prostředek utichne, prostor naplňuje jen hlas zpěvačky Youmny Jreissati, který vás ihned v představách zanese na poušť. Orchestr maluje východní melodie a vy jste stále vysoko nad dunami. Skutečně nádherné chvíle plné magie dalekých krajů. Následuje krátká akustická vložka, aby doslova explodoval emotivní a ohromný závěr, ve kterém Michael Mills podává životní výkon.
„Escape“ nabídne v počátku dlouhé houslové sólo a současně i tvrdý riff. Hudba se poté vlní a mění tak, jak je v progresivním žánru zvykem. Deska poté už malinko stagnuje, nepřináší nic nového, přesto se o nudě hovořit nedá. Změnu přinese něžná balada „Mourning Light“, jíž vévodí Youmna a její krásný hlas. Velmi citlivá píseň s krásnou melodií. „The Surge“ překvapí lehkým pokusem o dubstep a zpočátku velmi něžná „Only One“ dostane postupně metalové rozměry a s jejím závěrem přibývá epičnost, podkreslená výraznými smyčci a sbory. „Exit The Room“ je už jen melancholickou tichou tečkou za velkolepým příběhem.
Ostura dokáže obsáhnout spousty prvků, které dobře znáte od jiných progrockových či metalových veličin a v zásadě nepřináší nic nového. Ale je vynikající, jakým způsobem tyto prvky pospojovala. Nejdůležitější je však fakt, že „The Room“ nabízí skvělé skladby s výraznými melodiemi a emocemi, které dokáží strhnout. Album je plné výtečného prog rocku a baví nekonečně dlouho. Progresivní deska roku?
|
