V dobách své největší slávy stáli oba na jiné straně barikády. Kytarista George Lynch ztělesňoval kytarového hrdinu a v klasické sestavě Dokken sklízel v osmdesátých letech jeden platinový úspěch za druhým, zpěvák Corey Glover si podobných poct užíval jako člen alternativně rockových (či funkmetalových) Living Colour. Tehdy by rozhodně nebylo možné, že by tihle dva spolu někdy spolupracovali. Jenže doba se dávno změnila, stejně jako vkus George Lynche, který už prakticky na klasický hard rock či hair metal rezignoval. Sám je navíc činný v několika různých projektech a i když se tváří, že prioritou pro něho zůstává kapela Lynch Mob, neustále se pouští na výlety do jiných stylových vod. Třeba právě do těch alternativně rockových…
Že Ultraphonix nebude klasická hardrocková kapela bylo jasné od začátku. O partě, kde kromě zmíněných dvou osobností působí ještě rytmická sekce v podobě basisty Pancha Tomaselliho (War, Philm) a bubeníka Chrise Moorea (Project NfidelikAh), totiž sám Lynch od počátku říkal, že se bude jednat o hybrid heavy metalu, jazzu a progresivního rocku a sám sebe neváhal označit za čistě bluesového kytaristu. Tedy směs, ze které lehce může vylézt neurčitý blivajz bez chuti a bez zápachu. S přihlédnutém k tomu, že sám Lynch se rozhodně už dlouhá léta nenachází na svém uměleckém vrcholu a Glover, přestože s poslední deskou „Shade“ svých domovských Living Colour odvedl velmi dobrou práci, vždy po kompoziční sránce spoléhal spíše na kytaristu Vernona Reida.
Stylově se album „Original Human Music“ (tedy jejich společný debut) dá označit za alternativně rockovou desku. Pokud Lynch mluvil o heavy metalu, tak toho si užijete pramálo, stejně jako jazzu. Tohle album může trochu evokovat někdejší ne zovna podařenou desku Dokken „Shadowlife“, stejně tak jako projekt KXM (opět kapelu George Lynche), a částečně i Gloverovu sólovou práci. Ovšem nemůže zastřít fakt, že výsledek je poněkud… rozpačitý. Především chybí dobré a silné skladby. I když start v podobě „Baptism“ zní docela slibně, deska se brzy zvrhne do jakési podivné nálady, která nemá prakticky žádný výraz, což už je patrné s „Another Day“, kterou zabíjí kolovrátkově otravný refrén.
S „Counter Culture“ a „Heart Full Of Rain“ už deska začíná nepokrytě nudit, přestože je nutné uznat, že Glover má stále silný hlas s nezastřeným bluesovým feelingem a Lynch stále dokáže vypálit slušný riff, i když jejich kadence s postupující stopáží desky je nižší a nižší. Stejné je to s dobrými melodiemi, kterých se prostě nedostává ani v singlové „Free“, na kterou se pravděpodobně před vydáním desky sázelo nejvíc. A nevyšlo to… Zlepšení se posluchač vlastně dočká až nakonec, kdy přijde na řadu slušně rozjetá, hardrocková „What You Say“, kde je přece jen cítit ten tlak a společná energie mezi muzikanty. Ani závěrečná, bluesem načichlá „Power Trip“ není úplně špatná, obzvlášť, když stojí na pevném zeppelinovském základu, který kapele hodně sluší.
Většina materiálu se však nepovedla. Tři výjimky z celkových dvanácti skladeb nejsou moc slušná bilance. Problém není ani tak ve stylovém směřování, přestože od obou tahounů chcete přece jen slyšet trochu jinou hudbu, ale v tom, že celý materiál není dostatečně silný. A když se v souvislosti s Lynchovou tvorbou léta hovoří o tvůrčí krizi (čest výjimkám jako je debut projektu Sweet & Lynch nebo album Lynch Mob „Sun Red Sun“), tak Ultraphonix posluchače jen utvrdí v tom, že ta krize trvá stále.
|
