Komu není shůry dáno (pro pořádek, mám na mysli hudební invenci), v apatyce nekoupí. Negací tohoto výroku se logicky dostanu k tvrzení, že ten, komu bylo, byť nepatrně, shůry dopřáno, může v apatyce nakupovat dle libosti. A pak už jen záleží na tom, v které apatyce a u kterého apatykáře bude nakupovat. A jak smysluplně dokáže s pořízenými lektvary a dryjáky nakládat.
Scelet z Hostinného budu ode dneška používat jako standardizované měřítko pro hodnocení českých melodických kapel. Vezmu-li totiž dva pomyslné póly mých dosavadních tuzemských hodnocení v oblasti melodického metalu, tedy cokoliv od Rimortis na straně jedné a loňské album Epitafu na straně druhé, dostanu se tak nějak doprostřed mezi tyto dvě hranice. Na kvality Rimortis můžou Scelet vzhlížet z povzdálí a s úctou, oproti „Piraně“ od Epitaf je „Žít v ozvěnách“ mimořádně vyvedené dílo. Střízlivým pohledem bráno, objevují se na albu Scelet momenty chytlavé a vydařené, momenty obyčejné, momenty nudné, i momenty, ze kterých se mi zbytky srsti staví do pozoru. Čili, tak říkajíc, vcelku normální album, které v konečném součtu nijak zvlášť nenadchlo, ale ani neznechutilo. Album, na kterém je sakra co vylepšovat, ale se zdravým jadýrkem. Především díky skvělému zvuku a čitelnosti nástrojů mají Scelet hodně dobrou výchozí pozici. Navíc se předvedli jako schopní nákupčí, kteří už jednou vymyšlené a mnohokrát použité, překroucené, zakroucené a vyprášené náměty znovu – tu lépe, tu hůř – dokázali zpracovat. Ne snad po svém, ale zcela v duchu tradic. A kam že je zavedla jejich nákupní horečka?
Nákup první – apatyka luxusní. Chytré hlavičce, která do hudby Scelet infiltrovala houslistu, by kapela měla postavit pomník. Právě výkon smyčcovoda je ten okamžik, který Scelet vytrhne z naprostého průměru tuzemské variace na téma Stratovarius. Samostatnou kapitolou alba tak je závěrečná instrumentálka „Swan song“, skladba která má duši, ksicht a poezii. Škoda, že s ostatní tvorbou Scelet nemá prakticky nic společného.
Nákup druhý – apatyka specializovaná. Nejen housličky (ale zaplaťpámbu za ně!) mohou za to, že úvodní „Žít v ozvěnách“ je tím největším lákadlem pro milovníky melodií. A znovu se nabízí srovnání s Rimortis. „Žít v ozvěnách“, stejně jako rimortisovské „Vesmírem plout“ začíná podařeným chytlavým motivem a melodickou ucholapkou. Jenže zatímco Rimortis dokáží na takto vystavěném základu systematicky budovat, u Scelet je to vrchol jejich snažení. Aspoň že povedený! Do kategorie nákupů hodně podařených patří i klávesová fanfárovka „Fly Away“. Vyberte si, jestli je to víc Stratovarius, Salamadra nebo Helloween. I když je prakticky jedno, na koho vsadíte, závěr je jednoznačný. Tenhle nákup se Scelet povedl.
Nákup třetí – apatyka hypermarketová. Zboží, které nijak zásadně nevybočí ze zajetých kolejí. Ani nevyniká a ani neprudí. Střední třída, kde buď nedojde k zajiskření nápadů a nebo naopak, případný nápad zazdí snaha o jeho vylepšení kořením s prošlou záruční dobou. Ať už jsou to textové perly („Orfeus“, Prokletí vlka“) v jinak šlapajících skladbách, výškové trápení zpěváka Petra Sýse (hm, školení od apatykářů Falconer by mohlo Sceletu ukázat, že melodický metal nemusí za každou cenu mířit k nebi), nebo snaživá angličtina s famózním přízvukem v povinné – ale příjemné - baladovce („Keeper Of Light“). A patří sem i naprosto normální speedovky „Life Has Two Days“ a „Válka v nás“, které splní to, co se od melodické kapely očekává. Problém je jen to, že fanatici do téhle muziky jí budou mít doma už kvanta a ti ostatní stejně sáhnou raději po Stratovarius (nebo, budou-li chtít zůstat na domácí hroudě, po Salamandře či Rimortis).
Nákup čtvrtý – apatyka bazarová. Co chtěli Scelet říct s „Tak pojď“ mému chápaní zcela uniká. Hloupá, laciná a sterilní zábavová halekačka. Typicky odvrácená tvář metalu, naprosté zatmění měsíce a zbytečnost. Stejně tak skladbu „200“ si mohli Scelet odpustit. Klávesově uštvaná tra-la-la melodika bez nápadu, hlavně rychle, rychle, rychle a na závěr zoufalý pokus o křížkovské výšky…, brr!
Já chápu, že ve speedmetalu se toho moc nového vymyslet nedá. Ale na to by Scelet neměli hřešit. Rozhlédnou-li se kolem sebe, uvidí, že i ze zdánlivě slepé uličky vede cesta ven. Jen to chce hledat a ne se úzkostlivě držet vyšlapaných stop.
Pokud máte pocit, že mé hodnocení vyznívá poněkud negativisticky, je porucha na vašem přijímači. Ono se „Žít v ozvěnách“ dá poměrně dobře poslouchat. Jen od něj nečekejte žádné zázraky.
|
Přiznám se lidi, že jsem z novinky kapely SCELET na rozpacích. K tuzemskému speed metalu mám stále svoje výhrady a o to je to horší, když se jedná o model STRATOVARIUS. Bohužel nám do této škatulky SCELET mírně zapadl. Debut „Labyrint“ dával naději, že přes jasnou klišovitost by se kapela mohla vyvíjet dobrým stylem a že je víceméně na dobré cestě. „Žít v ozvěnách“ je svým způsobem kvalitnější placka než předchůdce, ale vadí mi na ní právě ta kýčovitost a snaha o co největší přiblížení k sypačkám ze severu. Kvalitnější je po hudební stránce. Kytarové vyhrávky a sóla jsou opravdu lahůdka a už dlouho jsem neslyšel tak kvalitní práci na tuzemské nahrávce tohoto ražení. Jako příklad bych mohl vypíchnout hned úvodní dva kusy „Žít v ozvěnách“ a „Orfeus“. To nejlepší a uchu nejvíc lahodící se však nachází v samotném závěru pod názvem „Swan Song“. Opravdu nádherná instrumentálka, kde se skvěle propojují orchestrální pasáže s melodickým kytarovým spodkem. Musím říct, že s tímhle mě SCELET opravdu velmi mile překvapil. Právě tudy možná vede ta nejlepší cesta. Není na škodu, vypustit občas ze sebe pár emocí... Kytary prostě celou nahrávku táhnou. To však nemůžu říct o klávesách. Možná teď jsem moc kritický, ale na tomto CD mi přijdou doslova odpudivé. Když pouze podkreslují, tak nemám jediný problém, ale když se rozhodnou obsadit hlavní roli, tak už tu problém je a to víc než velký. Neříkám, že na ně Pavel Patka neumí, ale ten „fanfárový“ styl je fakt k uzoufání. Doslova tím skladbu ubije a dobrý nápad jde jednoduše do kopru. Nad tím bych se příště zamyslel! 
