Rozhodl jsem se udělat z recenzí na zcela nebo téměř neznámé kapely, které si podle mě zaslouží širší pozornost než se jim dostává, a jakých jsem tu už pár prezentoval, takový malý seriál. Někomu to možná nepříjde příliš zajímavé, ale to je jeho mínus, poněvadž neví o co příchází.
Další v pořadí je tedy kapela, nebo přesněji projekt muzikantů z o něco známějšího, temně folkového tělesa Stille Volk, pocházející z francouzské Akvitánie, Hantaoma. Ten v roce 2005 vyprodukoval své první a zatím jediné album s názvem Malombra.
Svůj původ Hantaoma nijak nezastírá a za svůj hudební základ staví právě folklór, a to většinou v melodiích, popěvcích a četných partech hraných smyčcovými a dechovými nástroji. To je ale smícháno s až překvapivě tvrdým metalem, který tu zastupuje drsná a nekompromisní rytmická sekce, trochu jednodušeji, ale o to pádněji riffující kytara (jejíž spolupráce s lidovými instrumenty je vskutku zajímavá) a v neposlední řadě zpěvák, jehož hlas je hrubý jak struhadlo a agresivní jak rozzuřená ovce, ale který přitom nepřekračuje hranici black/deathových extrémů (připomíná mi trochu Katlu Jamsena, jednoho z bývalých zpěváků Finntroll), což je podle mě dobře – je nanejvýš přesvědčivý a perfektně sedí do hudby. K němu v menším poměru stojí jako zástupci folkové části hluboký čistší vokál a místy i méně početný, ale úderný sbor.
Struktura skladeb je v podstatě přímočará a uhání zběsilým tempem kupředu. Kapela ráda používá postup tvrdá metalová sloka (respektive sypanice) a chytlavý, skočný, melodický refrén, kde se folkové nálady objevují nejvíce. Když tak nad tím přemýšlím, na tuhle hudbu by se na koncertě muselo pařit a poskakovat jedna báseň. I přes nepříliš velkou komplikovanost si ale Hantaoma přeci jen občas dovolí nějakou tu změnu tempa, vyhrávku nebo vsuvku navíc a příjemně tak okoření poslech.
Produkce není zrovna čistá (jednotlivé nástroje například občas splývají v údernou kakofonii), což dodává zvuku na syrovosti, která k němu padne jako ulitá a napomáhá k vytváření iluze drsné venkovské atmosféry, kterou Hantaoma navazuje mimo jiné i občasnými zvuky přírody, jako je zabečení ovce nebo plápolání ohně, ale i jazykem svého kraje – okcitánštinou, ve které je celé album složeno a odzpíváno a která tu zní perfektně.
Album se může zpočátku zdát kvůli některým výše zmíněným aspektům trochu jednotvárné, ale po několika posleších člověk zjistí, že každá jednotlivá píseň, vystavěná na silném základu a poctivě vypracovaná, má svoji určitou osobitost a specifickou náladu. Deska tak drží vysokou laťku po celou stopáž a nedá šanci začít se nudit.
|
