Perfektně jištěná akce co se týče výlepu plakátů, koncert maďarského Ektomorfu a dalších tří českých kapel – Beltaine, GAZ 69 a Glock 22, přilákala do odlehlých neútulných prostor vyhlášeného pražského Abatonu v průmyslovém areálu Košinka počet lidí, který byl zcela jistě menší, než organizátoři předpokládali.
Zahájila thrashmetalová kapela Glock 22 s frontwoman Zuzanou Fenglovou. Po nich nastoupilli Beltaine. Obě tyto kapely jsem bohužel prošvihla, o to víc jsem se soustředila na dvě nadcházející kapely. U Gaz 69 mě zaujal zpěvák – sice díky příšernému kraválu, který zvukař vykouzlil ze svého mixážního pultu, bylo všechno nečitelné, já jsem si ale pomohla svou osvědčenou metodou zacpávání si uší…I když samozřejmě vím, že kdyby se přitom na mně díval někdo z podia, asi by to pro něj nebylo příliš motivující :-) Připadalo mi, že jim to docela šlape a nabídli publiku slušnej odvaz… Fanoušci do té doby schovaní před kraválem v přilehlé místnosti s barem se začali zvolna trousit do sálu, takže podpořili stávajících zhruba 30 lidí, kteří tam do té doby stáli. Koncert byl zároveň křtem jejich alba „Never in Love“, kdy se mezi gratulanty objevila na podiu i Zuzka Fenglová a organizátorka akce Karla Černá.
Poslední Ektomorf byl nářez – v kladném slova smyslu. V tomto směru hudby určitě není prvenstvím nějaká instrumentální exhibice – kapela vsadila na hutnost a přesnost. Z podia se valila hradba tvrdé poctivé muziky, .. hm, zvláštní. U téhle kapely byl zvuk lepší, a troufám si říct, že to bylo ve velké míře tím, že ta kapela je dobrá. Že měli dobře vymyšlené aranže, nehráli rozlezle, takže zminimalizovali riziko zvukového chaosu. Musím zmínit také image kapely. Při pohledu na ty muzikanty zkrátka nic kapele nechybělo. Vypadali dobře, hráli dobře, a především se jim podařilo to, co se nepodařilo třem jim předcházejícím kapelám – počet lidí v sále se zdvojnásobil a místo aby stáli a koukali, nadšeně pařili tak, že když jsem se kolem nich protahovala, abych se dostala na balkon za účelem focení, málem mi jeden pařmen poslal na zem.
Těžko říct, jak by koncert zněl v zaplněném sále – tento "holobyt" z bývalého skladiště ochucených minerálek, bez evidentních stavebních úprav pro zkvalitnění zvuku, podle mě moc vhodný nebyl – zvukař nejspíš cestou do Abatonu, funíc 20 minut do dlouhého strmého kopce před ohyzdným areálem Košinky, potkal beránka Kudrnu z pohádky o Víle Amálce a požil s ním něco omamných bylin. Jinak totiž není možné, aby vykouzlil tak kompaktní přeřvanou zvukovou kouli válející se pod podiem a mající vlastnosti kulového blesku, neboť se dokázala přenést i za vchodové dveře přilehlého baru. Nebylo slyšet vlastního slova a nezvládl ani poměry mezi nástroji – zpěv byl slyšet pramálo, ostatní byl jeden velký dunící maglajs. Je ale nutno na jeho obhajobu říct, že v poloprázdném nevytlumeném sálu s balkonem a vchody otevřenými do dalších místností, toho asi moc vykřesat nejde. Jediným tlumidlem z materiálu kromě betonu a stavebních komponentů byla nejspíš třímetrová šńůra s navlečenými hajzlpapíry na dámském hajzlíku.