Český záblesk na metalovém nebi, tedy kapelu Lykatea Aflame, která se objevila, v roce 2000 rozbouřila vody světového metalového undergroundu (smím-li to tak říci) svým jediným albem a zase zmizela jak pára nad hrncem (i když teď se podle všeho chystá její pokračování pod názvem Lykathé), jsem hudebně objevil teprve nedávno. Její jméno mi přitom bylo známé již dlouho díky mnoha zdrojům, které ač pocházely z různých koutů světa, shodovaly se v tom, že se jedná o kapelu výjimečnou, ne-li geniální. Nebylo tedy možné odolat a neokusit tak lákavé ovoce.
Čím mě hned zprvu album Elvenefris fascinovalo byla jakási jeho schizofrennost, jakou na mě působilo soužití rozmáchlých progresivních hudebních ploch s nehumánním makabrózním zpěvem Petra Tománka, zvaného Ptoe, na jedné hudební ploše. Už v tu chvíli jsem si říkal, že nepůjde o nic obvyklého. Byla to ovšem jen předzvěst toho, co mě čeká, protože Lykathea spojuje do své hudby toliko vlivů a motivů, že i když vymyslím škatulku jako ‚technický prog death metal s prvky grindu‘, zůstanu stále v trapném stínu neúplnosti. Jistě pochopíte, že celkově mi pak proniknout dovnitř toho, co kapela umíchala, dalo pořádně zabrat. Při pohledu zpět ale musím konstatovat, že to rozhodně nebylo dáno nekvalitní muzikou či neumělým poslepováním rozličných součástek do nepochopitelné skulptury, ale zcela prostě neobvyklostí muziky, kterou Lykathea zkomponovala. Trochu směle řečeno, její objevností.
Přitom kapela nevyužívá ani jazzových postupů jako napříkald kultovní Atheist, ani extrémní kytarové masturbace, mezi jejímiž vyznavači najdeme třeba Theory in practice. Lykathea kombinuje, navazuje, staví, přemýšlí, experimentuje, mění tempo i nálady, hledá cesty a nenechává se při tom ničím omezovat. Občas si také půjčuje prvky z exotiky (ne nepodobné Američanům Nile), elektroniky, či psychedelie (nebojí se ani kláves – téměř nevídané).
Co bych rozhodně o Elvenefris neřekl je, že se jedná o album hravé. Právě naopak, mám z něho pocit že bylo těžce a poctivě vydřené, vypiplané do nejmenších detailů. Svědčí o tom fakt, že jsem dosud na albu nenašel, přestože trvá přes hodinu (!!!), slabé místo. Každá část perfektně zapadá celku – album je jako živý organismus. Mám pocit že by snad ani nemělo smysl jej poslouchat po částech. Tomu částečně odpovídá skutečnost že tu nenajdete mnoho chytlavých míst, natožpak melodií, které byste si třeba broukali ve sprše či autobusu. A refrény? Co to kurva je?!
Logicky by byl nesmysl pouštět se do takového díla bez pořádné muzikantské zručnosti. Věřte tedy, vy technicky náročnější posluchači, že nepřijdete ani o kytarové žně přesně v duchu výše popsaných principů, ani o bubeníka, jehož zběsilost a technickost nezná mezí a výsledná hra bere dech. Jediné bicmanské jméno, které se mi pro (velmi povrchní) srovnání asociuje v mysli je Hellhammer; ovšem pravdou je že v tomto ohledu zase tak široký přehled nemám.
I když Ptoeho chropotu není rozumět ani slovo (pokud ho zrovna nevymění za libozvučnější nebo mluvený projev, což se taky občas děje), z druhé ruky mám informaci, že nosnou myšlenkou filosoficky orientované lyrické náplně alba je hledání harmonie v životě, vesmíru a vůbec (kdo tohle, probůh, kdy viděl u tak extrémního metalu?). Důkazem pro to je i jakýsi doplněk - závěrečná, jedenáct minut dlouhá instrumentální klávesová pasáž doplněná zvuky ptačího zpěvu s výmluvným názvem Walking in the Garden of Ma'at, která se jako jediná vymyká hudebnímu konceptu Elvenefris, zato se mu vymyká naprosto beze zbytku.
Pokud máte zájem či chuť vyzkoušet desku, která je brutální, šílená, komplikovaná a těžko uchopitelná, ale přitom okouzlující, uhrančivá a schopná vás, výměnou za pozorný poslech a trochu trpělivosti, poslat svojí dokonalou atmosférou někam daleko za hranice reality, klepejte na vrata s nápisem Elvenefris.
|
