Jak ví každé malé dítě, Peter Tägtgren je protřelý hudební všeuměl a multiinstrumentalista, který zvládá hru na vše od kláves po bicí. Tento ať už současný, přechodný či bývalý člen mnoha a mnoha kapel různých žánrů (počínaje elektrometalovými Pain, přes neurvalý black War, až po skoro grindový rachot Lock Up) je dobře známý tím, že když už plení nějaký stylový záhonek, vždy zůstává stoprocentně svůj a výsledek stojí rozhodně za slyšení. V neposlední řadě je to také člověk, který svou titánskou prací v jeho studiu Abyss prakticky vytyčil měřítka a standardy pro novodobý metalový zvuk a dopomohl na svět snad polovině alb natočených v posledních letech na severské scéně...
Podobnými konstatováními by se daly popsat mnohakilometrové fascikly papíru. Tägtgrenova současná priorita Hypocrisy hlásí neočekávaný příjezd mimozemské civilizace na matičku Zemi. Netřeba hned panikařit, všechny tři kosmické parazity přeci dávno znáte. Kdo byl přítomen pražské zastávky No Mercy Festu, měl již koncertní náslech písní z „The Arrival“ (tak se už, nemýlím-li se, jmenoval jeden song z druhé desky Peterova bočního zběsile blackmetalového projektu The Abyss, který nyní asi leží v hibernaci), a pokud nemá dosud novou placku doma, mohl si alespoň udělat předběžný obrázek. Deska nabízí trochu uvolněnější a řekněme procítěnější tvář Hypocrisy, kompozice jsou tažené silnými chytlavými refrény (za všechny „Slave To The Parasites“, „Dead Sky Dawning“). Starší desky Hypocrisy byly postavené na skoro propastných rozdílech mezi pomalými a rychlými polohami jednotlivých skladeb (viz album „Abducted“ - „Roswell 47“ x „Killing Art“, případně bezejmenné CD „Hypocrisy“ - „Paled Empty Sphere“ x „Time Warp“ ), od vydání „Catch 22“ se ale začala projevovat postupná snaha o jakousi syntézu obého do organičtějšího celku. Na novince tak ostré tempové protiklady nenaleznete. „Born Dead Buried Alive“ započne relativně klidným rozjezdem se zmodulovaným zpěvem, aby se po necelých dvou minutách překotila do šlapavější odpíchnuté podoby a ke konci se opět zmírnila. Vyjma trochu ostřejších „Stillborn“ a „New World“ se nedočkáte žádných rychlostních závodů, jakých bylo třeba na „Into The Abyss“ požehnaně, písně jsou ve vhodnou chvíli decentně podbarveny neokázalými klávesami, ale nezřídka je sluchem skoro nezaznamenáte.
Čtvrté řadové CD (nepočítám-li výběr „Ten Years Of Chaos And Confusion“) od znovuzrození kapely dokazuje, že bylo tehdejší „povstání z mrtvých“ po dočasném rozpadu naprosto opodstatněné. Jinými slovy - pokud máte rádi, když Tägtgrenovci tolik netlačí na pilu a „Catch 22“ vám není proti srsti, neměl by vás „Příjezd“ nechat netečnými.
|
