 Umírající nevěsta se vrací, aby svými tesknými melodiemi rozplakala útlocitné pozůstalé. Muzikální náplň této kolekce jistě netřeba dlouze představovat. Ostrovní vlajkonoši klasického doom metalu stvořili počin, který nese nezaměnitelný punc osobitosti. Zatímco jejich dřívější kolegové Anathema a Paradise Lost se doomu již nadobro vzdálili a hrají si relativně úspěšně na úplně jiném stylovém písečku, spolek sdružený kolem nezaměnitelného vokalisty Aarona Stainthorpa vytrvale pokračuje v tom oboru, který mu jde nejlépe od ruky, aniž by nehybně ustrnul na místě. Experimentování, o které se M.D.B. pokusili na počinu „34,788%… complete“, skalní fanoušci zjevně nepobrali (ač se mě osobně ono album velmi líbí) a zdá se, že po dvou „normálních“ deskách se nečekané kotrmelce v hudební prezentaci alespoň prozatím konat nebudou.
M.D.B. je jedna z mála kapel, která dokáže opakovat záměrně jeden motiv i několik minut, přesto nenudit ani na setinu vteřiny a udržet posluchače na příjmu. Typická „The Wreckage Of My Flesh“ zahajující desku je klasickým příkladem. Rozvážný těžký rytmus, rezignace lidské trosky. Od minulého počinu kapela ubrala na plynu – vyloženě tvrdé pasáže jsou na znatelném ústupu, pomalu se plazící kompozice nabývají občas až hypnotického účinku. Se stopáží se opět neskrblilo (nejkratší píseň má šest minut), ale dvanáctiminutové hřbitovní pochody se tentokráte na albu nevyskytují. Dalším typickým rysem My Dying Bride je vkládání „meziher“, jež rozdělují skladbu na několik částí. Toho je užito v sedmé „And My Fury Stands Ready“, do které jsou voperovány jakési záhadné ruchy. Vokalista Aaron je mistrem svého hlasu, dokáže být tklivě rozněžnělý i mrtvolně ponurý, jeho blackový křik se zařezává do morku kostí. Texty jsou plné melancholie, ačkoliv je v názvu desky formulka „slova světla“, mnoho radosti a naděje v nich nenajdete. Aaron sám v jednom rozhovoru tvrdil, že je normálně poměrně veselý člověk, ale když začne skládat hudbu a lyriku, napadají ho jen samá truchlivá témata. Při čtení textů se ale člověku paradoxně zlepší nálada, protože zjistí, že na tom zas nikdy není tak špatně jako hrdinové Stainthorpeových balad.
„Songs Of Darkness Words Of Light“ sice hned nezaujme natolik jako dejme tomu „The Dreadful Hours“, ale i tak se dílo úspěšně podařilo. Jakkoliv se zde nehýří nečekanými postupy, o stagnaci bych rozhodně nemluvil. Komu se líbila alba typu „The Angel And The Dark River“ nebude jistojistě zklamán.
|
