 „Prosil bych brutální švédský death metal - protřepat, nemíchat.“ Takto nějak by mohla znít objednávka na nové Vomitory. Od vydání dvojky „Redemption“ jde jejich renomé rychle vzhůru a mezi stylovými souputníky patří mezi často vyhledávané. Předchozí disk „Blood Rapture“ v mé diskografii bohužel nefiguruje, takže mi chybí přímé porovnání s novinkou. Zjevně se nic moc nezměnilo, neboť „Primal Massacre“ zastihuje skupinu ve velmi podobném rozpoložení, v jakém se nacházela na předminulém výtvoru „Revelation Nausea“ z roku 2000. Vomitory jsou poměrně zřetelně rozpoznatelní, přestože jsou v aranžích příležitostně cítit odkazy na nějakou známější grupu (viz v minulosti několik riffů „vypůjčených“ od starých Slayer, nejen v „Cursed Revelations“ z „Primal M.“ uslyšíte pro změnu polské sousedy Vader, ke kterým má tenhle spolek občas kytarově dost blízko). Každopádně se tento neduh časem léčí, Vomitory ušli kus cesty za vlastí tváří a „svým“ soundem. To je sice z jedné strany dobře, ale zároveň se jedná o dvousečnou zbraň přinášející problém, zda má člověk ocenit stabilně ucházející poslouchatelnost počinů na úkor toho, že se jedná v podstatě o stále „stejně“ stavěné písně.
Aby si to někdo špatně nevyložil: o kolovrátku, který chrlí identické skladby jak na běžícím pásu, tu nemluvíme. Na hladinu však při poslechu vyvstává řekněme velmi typický rukopis Vomitory. Nápady se neopakují, ale máte tu a tam pocit, že už to bylo někdy takhle podobně na starším CD zahráno. Při tak ortodoxním pojetí Swedish deathu to ale asi jinak složit jde jen těžko. Mezi šlapajícími bicími a klasicky „švédskými“ kytarami se rochní hluboký murmur, milovníci řízných rychlých songů zatleskají radostí. Hudba se valí vpřed bez větších cavyků, protože bratři Gustafssonové se s tím prostě neradi párají. Oč svěžejší je však píseň, když se ve vhodnou chvíli decentně ubere plyn (tedy v mantinelech kovu smrti). To se neděje často, přimlouval bych se za větší dávku méně „urputných“ temp. Jinak již teď je jistá jedna podstatná změna sestavy - „Primal Massacre“ je posledním albem, na kterém se vokálně podílí někdejší chrchlač Erik Randquist. Tuto skutečnost avizoval už před vydáním tohoto počinu. Hodlá se i nadále věnovat tlustým strunám, další CD však bude natočeno s dopomocí nového zpěváka. Erikovy „demise“ je docela škoda, neb jeho patřičně vychroptěný hlas k hudbě Vomitory perfetně padnul. Lze ale očekávat, že jeho náhradník bude mít přinejmenším velmi podobný styl dávení.
Resumé: Švédové si udrželi svou kvalitativní i tvrdostní normu, což není překvapením - nějaký vychladnutý ovocný čajíček bych od nich vlastně ani nečekal. I když se to však hezky poslouchá, další nošič ve stejném duchu by už zaváněl pozvolnou stagnací vedoucí k ustrnutí na mrtvém bodě… Snad se jim bude s vokální posilou v rozšířené sestavě dařit. Fandy Vomitory, kteří přehnaně nelpí na progresi, toto album zajisté potěší, pokud jste od těchto seveřanů ještě nic neslyšeli a tykáte si se švédskou odnoží brutálního deathu, není co řešit.
|
