 V poslední době se v pražském klubu Retro Music Hall představila celá řada zvučných jmen hard rockového a metalového nebe. Po Glennu Hughesovi a EUROPE se dostalo také na německou skupinu BONFIRE, která vyrazila na turné k 20. výročí.
V roli předkapely se představilo instrumentální trio SEVEN. Setkal jsme se s nimi živě několikrát a i tentokrát se jejich set nesl ve stejném stylu jako všechny předešlé. Nadějný energický začátek brzy vystřídala nuda a dlouhá chvíle, kdy jsem jen čekal na konec. Všechny songy jsou postaveny na kytaře Honzy „Kirka“ Běhunka, který sice po instrumentální stránce dokáže velké věci, ale přeci jen to nestačí k zaujmutí většího okruhu posluchačů. Absence zpěvu je hodně citelná. Na závěr jsme se přeci jen dočkali několika věcí s hostujícím zpěvákem. Ten však působil značně nervózním dojmem, pokud zrovna nezpíval pouze přecházel po jevišti sem a tam a díval se upřeně do země. O nějakém kontaktu s lidmi se mluvit nedá. Po hudební stránce mi pak SEVEN hodně připomínali nový ARAKAIN, a to nejen díky podobnému zabarvení hlasu zpěváka. Nejvíce by mi k SEVEN sedl asi nějaký silný ženský hlas.
Po nepatrné přestavbě podia se konečně ozvalo intro z nejnovější desky BONFIRE nesoucí název „Double X“ a už úvodní pecka „911“ dávala předzvěst skvělého večera. Tak našláplý začátek jsem opravdu nečekal! Kapela se do toho pustila skutečně s vervou a charismatický Claus Lessman za mikrofonem od prvních chvil rozdával úsměvy a pozdravy na všechny strany a ochotně pózoval fotografům. Chvílemi jsem měl pocit, že přede mnou stojí Kai Hansen. Podobnost tu byla nejen ve vizáži ale hlavně ve vstřícném vystupování, které vyvrcholilo zhruba v polovině večera, kdy se Claus vydal přímo mezi fanoušky a potřásl si rukou minimálně s polovinou sálu. Při sestavování palistu na toto turné kapela pochopitelně vycházela hlavně z novinkového alba, ale dostalo se i na songy ze všech ostatních období BONFIRE. Výsledkem byla velice pestrá paleta nálad a bylo znát, že chlapi mají za sebou skoro klasický vývoj skupin z 80. let. Od tvrdších metalových počátků, přes stadionové hymny ve stylu EUROPE, dále k pop rockovým slaďákům s jakými dodnes přicházejí třeba BON JOVI, až k nostalgickým návratům do hard rockových vod. Kromě několika akustických skladeb a ploužáků došlo ještě na jeden emotivnější moment. Než došlo na první tóny „Proud Of My Country“ se Claus rozpovídal o vztahu mnohých Evropanů k Němcům a musím říct, že měl v mnohém pravdu.
Jinak asi největší pozornosti se dostalo albům „Fire Works“ a „Point Blank“ a z aktuální placky zazněly kromě prvně jmenované „911“ ještě třeba „But We Still Rock“, „Blink Of An Eye“ a hlavně moje oblíbená “What´s On Your Mind“, jejíž refrén …What´s on your mind when you hear our children cry? What´s on your mind when you see your brothers die?... mi zněl v hlavě ještě dlouho po cestě domů.
Ačkoli BONFIRE hrají už více jak 20 let, nejedná se o žádné nafoukané „Rock stars“, ale o velice příjemné a skromné muzikanty, což potvrdili i při závěrečné autogramiádě. Jediná vada na kráse byla zoufale malá návštěvnost. Čekal jsem mnohem více lidí a při pohledu do poloprázdného sálu jsem nechápal. Kapela to naštěstí vzala skvěle a hrála jako před natřískanou Wembley.
|
