Vzpomínáte na scénu z jednoho dílu Bláznivé střely, kterak Leslie Nielsen s Priscillou Presley vychází naprosto nepatřičně spokojeně vychechtaní z kina a nad nimi se skví nápis Platoon (Četa)? Ač jejich libé pocity navodila spíše čerstvá zamilovanost, přirovnal bych výraz svých mimických svalů po poslechu demo materiálu ostravských Angels Fate k výrazu téhle dvojky. Jen láskyplné ohníčky v mých očích byste hledali naprosto marně a směr zakroucení ústního rohlíku by byl opačný. Ač mě Angels Fate i pobavili (ovšem v duchu přítele Járy Cimrman …nepobavíš se a pobavíš-li, jen do pláče…), láskou jsem k nim nezahořel.
Jsou věci, které neovlivníte. A přesto mohou působit poněkud zvláštně, neřku-li téměř zábavně. V tomto případě však zaplaťpámbu za ně. Všichni Ostraváci nechť laskavě prominou, ale nám, téměř pražskym pepikům bude jejich kratkozobačtina zřejmě už navždy znít poněkud exoticky. Mí přátelé z moravských končin mohou potvrdit, že nářeční zvláštnosti byly vždycky terčem našeho oboustranného špičkování a řady dobrosrdečných fórků bez nějakého postranního úmyslu. Člověk si časem zvykne na všechno. Ale neb jsem z pravidelného tréninku poněkud vypadl, byl prvním momentem, který mě při poslechu Angels Fate popadl za uši, silný moravský dialekt křiklouna Pavla Valáška. Neberte, prosím, toto konstatování jako záminku k vyvolávání národnostních třenic. Důvod toho, proč jsem hodnocení začal na takhle tenkém ledě je ten, že jsem klukům z Angels Fate chtěl udělat aspoň nějakou radost. Moravština je totiž to první a poslední, čím mě kapela dokázala vytrhnout z jinak zasmušilých pocitů.
Jak o sobě Angels Fate prohlašují, jejich hudba je založena na jednoduchosti, vychází z oblíbených metalových stylů, heavy počínaje a thrashem konče a základem jsou melodie. Texty jsou inspirovány zkušeností, faktem či reálnou situací. No, budiž, doplním snad jen, že klasický hevík mají kluci zvládnutý (ale to bych považoval za samozřejmost) výraznou melodii jsem nezaznamenal, ovlivnění thrashem je znatelné snad jedině v nařvaném výrazu zpěváka (výše užitý výraz křikloun je ale přesnější) a výsledkem je podivný hybrid, ve kterém marně hledám byť jen stroužek něčeho svébytného.
První otextovaný zářez „Na kótě 937“ mě svým pojetím (tedy hudebním nápadem i provedením) silně vrací do osmdesátých let minulého století, kdy jsem vymetal metalové zábavy a pařil jak o život s lokálními metal heroes, jejichž skladatelské a hudební schopnosti ohromovaly konkurenci až o dvě vesnice dále. Nenáročná skladba, která má navodit atmosféru beznadějných pocitů amerického vojáka ve Vietnamu, vzteklá a uřvaná recitace podivného textu („mozek mi zbláznili a hrdost má svíjí se na zemi, krev vytéká..., …“teď kopec dobýváš a nevíš proč, prý je to hlavní bod, leda hovno ! Kámoši umíraj a ty chceš pryč, krátí se ti život, teď sto dostal…“). Snad jen kratičká pasáž, využívající „autentických“ zvuků bitvy a řev zasaženého vojáka ve mně vyvolala mrazení v zádech, které zřejmě Angels Fate chtěli touhle písní dosáhnout. Jenže za ně lze pochválit spíš režiséra než kapelu. Závěrečný chorál je pouze splněná a nijak nápaditá povinnost a tečka v podobě útržku americké hymny laciný kýč.
„Andělé osudu“ jsou hudebně i výrazově v té samé poloze jako „Na kótě 937“, bez nápadu a jiskry odvedená denní porce dřiny, životem (či snad osudem) znaveného rutinéra a stereotypce. („…osud je předem daný, sepsaný do knihy, tu má tvůj anděl strážný a čte ti ji do uší…“ - auuu!). Kluci sami o sobě prohlašují, že nejsou žádní instrumentalisté a milovníci Dream Theater si na své u jejich tvorby nepřijdou. Proč tedy na závěr dema zařadili instrumentálku „Blázni na kolotočach“ mi je záhadou. Nic zásadního či přelomového tahle skladba nenabízí a to, že Angels Fate zvládají své nástroje šlo předvést i jiným způsobem. (Vizuální ztvárnění tohoto kousku trpí stejně nulovým děním jako audio verze). O infantilním vtípku s Arnoštovou diskotékou nemluvě.
A tak mi z toho jako nejpovedenější bod programu vyšlo úvodní „Intro“, které určitou atmosférou přece jen oplývá a které mě naladilo na poněkud dramatičtější záležitost, jež se, bohužel, nekoná.
Tak jak nesmyslná a zbytečná byla válka ve Vietnamu, tak zbytečné mi přijde demo Angels Fate. Z dění ve světě mám pocit, že američtí generálové se ze svých chyb nějak ne a ne poučit. Doufám, že ostravaci budou moudřejší. Osud padlých andělů nebude asi žádné peříčko. Tak by si na to příště Angels Fate měli dát velikýho majzla.
|
