Jelikož Amerika je zemí netušených možností, rozhodli se samozvaní králové metalu, že dost již bylo hodně muziky za málo peněz a rozhodli se přijít opět s něčím novým – speciálně pro své true a nejlepší fanoušky. Ano, za hodně peněz málo muziky. Od vydání alba „Warriors Of The World“ uplynulo už pět dlouhých let plných slibů o tom, jak bude nová deska přelomová a skvělá. V případě MANOWAR se musí obdobná prohlášení brát s rezervou, ale i tak je to myslím dost dlouhá doba na to, složit alespoň trochu slušný materiál. Nestalo se.
Pokud se jedná o hudební složku „Gods Of War“, není moc o čem mluvit. Pokud se odmyslí nekonečné minuty mluveného slova, zbude pár klasických, stokrát ohraných melodií, které nijak zvlášť nenadchnou a nabízí se tak otázka, co se v uplynulé pětiletce u MANOWAR vlastně dělo. Kromě vydání DVD „Hell On Earth IV“ v podstatě nic a tak nevidím důvod, proč „Gods Of War“ dopadlo tak jak dopadlo. Jako celek působí narychlo uplácaným dojmem a kromě několika málo světlejších momentů toho moc nenabízí. Nemá cenu se rozepisovat o tom, co všechno na albu najdete, protože na něm nenajdete v podstatě nic. Nudné, táhlé melodie ve stylu „The Crown And The Ring“ se tu neustále opakují, aniž by přinesly cokoli nového a když už se ke slovu konečně dostane i kytara, brzy zanikne. Zpočátku jsem vítal nápad zpracovat příběhy ze severské mytologie, kterým je věnovaná téměř celá část „Gods Of War“. Pokud se však tyto melodie dostaly až k uchu samotného Ódina, jistě měl jeho osminohý kůň Sleipnir co dělat, aby včas stihl svého pána odvézt zavřít brány Ásgardu, doufaje, že jsou zvukotěsné.
K oněm několika málo poslouchatelným místům patří asi jen „King Of Kings“, což však není novinka jako taková, neboť se objevila už na singlu "The Sons Of Odin". „Sleipnir“ a „Loki God Of Fire“ by mohly být hity tak před patnácti lety, ale dnes je to jen další vykrádání již mnohokrát vykradeného. Protože MANOWAR nejsou jen metaloví válečníci, drsní motorkáři a sexuální maniaci, ale také jemní a romantičtí hoši, nesmí chybět nějaká ta méně či více jímavá balada. „Blood Brother“ je tuctová oblbovačka dívčích srdcí, která živě může znít vcelku dobře, ale na albu jen tak prošumí. První skladba, která mě jakž takž chytla je „The Sons Of Odin“, která se zpočátku docela dobře rozjíždí, ale v nejlepším se vše zastaví a následuje další porce zbytečných slov a fanfár. Za zmínku stojí snad ještě jen „Gods Of War“, a bonusová „Die For Metal“ s jedním z nejnaivnějších textů, co jsem kdy slyšel. Vše ostatní je jen stále stejná variace na totéž. Nutno říct, že značně nepovedená.
Vrcholem všeho bylo prohlášení Erica Adamse, že se zrodil nový styl metalu, který umí jen MANOWAR. Doufám, že pokud se opravdu zrodil, tak nebude mít dlouhého trvání a nenakazí se jím i ostatní skupiny. Pokud vezmu v úvahu, jak dlouho se vše nahrávalo, míchalo a skládalo (byť kvůli zranění kytaristy se vše přece jen trochu neočekávaně protáhlo), tak mám před sebou jen navenek líbivé pozlátko a dalšího adepta na vítězství v anketě o nejzbytečnější metalovou desku. Slovy klasika: „Nápad jistě dobrý, výsledky nebyly dobré“.
|
