Kapitola 8.
Elitní stroj času
Stroj času lze využít různě. Ať už je to cesta do pravěku, návrat do budoucnosti, či prostý výlet, nekomplikovaný nějakým pochybným cílem. Axxis nasedli na svém osmém albu na podobně časovanou mašinku a během jediné jízdy zvládli absolvovat všechny zmíněné cestovatelské etapy. Svým pojetím metalu se opět vrátili do osmdesátých let, ze kterých jejich tvorba tradičně vychází. U mikrofonu kromě Bernharda Weisse odvedla velký kus práce zpěvačka Lakonia. Jak ukázala léta příští, Axxis tímto krokem naznačili, kterým směrem se bude ubírat jejich budoucnost. A při všech návratech i náznacích Axxis navázali na svůj nadýchaný, pohodový a lehkokřídlý let s větrem a melodiemi o závod. Pokud jsem na předchozích počinech kapely vždycky dokázal vyšťourat nějaký zádrhel, tak právě nastává období, kdy na stroji času není potřeba donekonečna stále něco opravovat. Časová mašinka je konečně vyladěná, stačí se jen nechat vozit a užívat si radost a lehkost, která je na „Time Machine“ hmatatelná.
Axxis (snad už definitivně) přišli na to, co vlastně chtějí hrát. A protože vytáhli na světlo všechny základy, na kterých se dalo něco smysluplného stvořit, výsledek je – na dosavadní Axxisovské poměry – mimořádný. Axxis jsou tvrdší, ale právě tak, aby jejich tradiční podstatu ochutili lahodným koření. Jsou (zejména proti „Kingdom Of The Night“, které jediné je s aktuálním výtvorem srovnatelné) dospělejší a temnější, ale tak aby se z muziky nevytratil jejich pozitivismus. Znovu vytáhli neotřelé nápady, kterými nešetří a dotahují je do konce. Samozřejmě jsou technicky přesní. Poprvé se bez jakýchkoliv ale postavili do řady s elitou. Hledejte hitovost Europe, rozhled Pretty Maids, přesvědčivost Scorpions a spolehlivě najdete. A ještě navíc v tom všem objevíte i vlastní tvář Axxis.
Při snaze vytáhnout nejlepší momenty jsem docela narazil. Má cenu vybírat z nejlepšího nejlepší? Má cenu chválit jednotlivé díly mozaiky, která do sebe dokonale zapadají, společně tvoří bezchybný obraz a při dalším poslechu mi mozkovnu stejně uchvátí vždycky jiný kousek? A tak jen stručně, v úvodu alba (po časově stylovém intru) s vámi zamotá silný melodický vír v „Angel Of Death“, který skvěle charakterizuje vše výše popsané. Tvrdé, melodické, strhující, divoké, potemnělé a dospělé. V titulní „Time Machine“ se ve víru událostí a melodií můžete motat klidně dál, Axxis víc než na lehkovážnost vsadili na přesvědčivost, upřímnost, živočišnost a barevné vokály. Jsou na své oblíbené parketě a nekonečně jistí sami sebou. Odlehčený výraz, zpěvně dráždivá pohoda a šlapavě chytlavá melodie, ozdobená propletáním chorálů, to je „Wind In The Night (Shalom)“. Momentálně můj nejoblíbenější kousek na albu je kvapíková „Lost In The Darkness“, ze které se valí energie srovnatelná se srážkou rozkulených vlaků, nekompromisní divočina s atmosférou strachu a jasnou představou temného lesa, ve kterém se po vás natahují větve a kořeny se vám slizce omotávají kolem kotníků… Pokud v následující srážce agrese (samozřejmě, připomínám, v mezích zákona, stále mluvíme o Axxis) a zpěvnosti v „The Demons Are Calling“ Axxis křičí „přicházíme – zabíjíme – bojujeme – teď“ , věřte jim to beze zbytku. V druhé polovině alba dojde i na pomalejší melodie. Nenápadná, ale o to silnější „Wings Of Freedom“, postavená na jemném motivu a hrátkách zajímavě zabarvených vokálů. „Dance In The Starlight“ je typicky rozevlátý a optimistický Axxis, kdy není potřeba cokoliv řešit, starosti hoďte za hlavu, protože nejlepší lék na všechno je bezstarostný tanec ve světle hvězd. Hutná houpavá agitační vyřvávačka s davově vděčným refénem samozřejmě musí přijít, je tu „Battle Of Power“. Polobaladická laskavá hitovka s kupou zvukových lahůdek, to je „Alive“. K hodně sebědomému tvrzení „moje slova a písně budou navždy žít“ dodávám jen, chlapci, pokud vám to půjde takhle, tak to klidně odkývám. „Gimme Your Blood“ je typická Axxisovka, nejspíš nejobyčejnější skladba na albu, která nepřekvapí, ale ani neurazí. A je tu konec, „Don´t Drag Me Down“. Zdá se vám podivné, že by Axxis dokázali udržet vysokou laťku na celém albu? Stalo se, i když v závěru už je to trochu na krev. V rozlučkové alarmovce do tradiční přímočarosti zamíchala kapela i komplikovanější postupy. A přitom dokázala zachovat melodičnost. Se šťavnatou první polovinou alba nesrovnatelné, nicméně povedené.
A abych nezapomněl, Bernhardovo zpívání do téhle podoby Axxis sedí bez jakýchkoliv připomínek.
|
