„Mám dotaz, nešla by udělat recenze na naši muziku? Předem říkám,že se nejedná o žádné běsnění. Jen mě zajímá,jestli máme šanci prosadit se.Je to všechno o známostech?“
Obvykle při hodnocení neváhám sáhnout k promo materiálům coby nejzákladnějšímu výchozímu bodíku. Tentokrát s chutí využiju hlášku Munzifai, zaznamenanou v našem guestbooku. Důvod je jednoduchý. Dokonale totiž odráží pocit, který mě silně ovanul při poslechu dema „Pravda“. Totiž nesmělost a nerozhodnost. A neboť je slušností odpovídat na položené otázky, říkám: šla a není. A protože je slušností odpovídat i celou větou, lehce tyhle odpovědi i osobně rozvedu, ač by možná stály za hlubší rozbor graduovaného psych -ologa, -iatra, -opata (zvolte si dle osobní potřeby).
Nejzásadnější otázka zní, kam se vlastně kluci chtějí prosadit. Znám kupu spolků, které jsou na tom lépe než Munzifai po všech stránkách, a přece jsou jen utajeným dobrým tipem. Znám i takové persóny, které jsou na tom hůř než Munzifai a přitom vymetají kdejakou estrádu. A tedy jsou dle českých měřítek celebritami. Takže se, milí Munzifaiové, zamysleme nad otázkou, co všechno jste ochotni podstoupit, absolvovat a zkousnout na to, aby jste si splnili své „prosadit se“. Za sebe vám, bohužel, musím sdělit, že do mých hitparád jste se (zatím) neprosadili. A to z jednoho prostého důvodu. U vaší nahrávky mi chybí srdce, koule, či jakákoliv jiná životodárná tělesná součástka, která by „Pravdu“ vytáhla z šedi, průměru a opatrnosti. To, že nejde o žádné běsnění, by mi ani tak moc nevadilo, i bez běsu se dá podat strhující výkon. Jenže při poslechu dema „Pravda“ mi v hlavě muziku přebíjí burácivá vzpomínka na univerzitní mariášové dýchánky a škodolibou radost v hlase toho, jehož protihráč nenašel dost odvahy zareagovat na stav, vymykající se standardním postupům. „Kdo se bojí, sere v síni“ se říkalo v takové chvíli. A Munzifai nejen že chtějí být standardní, ale navíc u toho trpí i obyčejnou obyčejností. A to je v době, kdy konkurence v chlívku hard & heavy je značně nabobtnalá a na nic nečeká, z hlediska prosazení se dost ošemetná situace.
A tak bych Munzifai viděl jako ideální „normální“ kapelu na odpolední čaje o páté pro mládež. Mladí návštěvníci se nebudou muset úplně vzdát svých heavy ideálů a přitom budou moci vyvést své křehké dámy, které Munzifai bez problému taky stráví. A pak budou vyprávět disco kámoškám, že byly s těma svejma chlapama na pěkně tvrdý muzice. Ale ten pravý život začne až večer a někde úplně jinde… Nelichotivá představa? No jo, ale za bezpohlavní, minimalistický a nepříliš nápaditý bigbít, zahraný spíš s úmyslem nikoho nenaštvat a neudělat chybu, se lístky mezi elitu nedávají.
Ale aby nebylo tak zle, najdou se i chvíle, na kterých se dá stavět. Pobavila mě titulní „Pravda“, která solidně odsýpá, má skočnou (i když strašlivě průhlednou, ale alespoň životaplnou) melodii a dokáže si i pohrát se změnou atmosféry. Jen při sólové kytaře a úvodních chorálech jako bych odněkud hodně zblízka zaslechl Sníženou pracovní schopnost (ta má do hard a hevíku hodně daleko, ale to právě bude ta změna znamenající život). I do úvodní „Dokola“ dokázali Munzifai nacpat nějaký výraz, jinak sterilní pěvec předvede, že by se na pilu sem tam přitlačit dalo a na příjemně zaranžované píšťalky budu asi slyšet vždycky. Čím mi totálně vyrazili Munzifai pojistky byl cajdáček „Strašák v poli“. Geniálně originální námět (bez ironie) však zazdili směšnou textovou banálností („Už to stojím dlouho a všechno mě bolí, kdybych mohl, tak už dávno pláču solí..“ „občas si povídám s větrem, když mi do hrnců fouká, aspoň se tak po dlouhém tichu rozezní louka…“ !?! - pokud mě uši neklamou), a neskutečně vlezlým sladkobolným provedením. K tomu přihoďte neobjevné a naivní univerzální kolovrátky, kterým čumí sláma z bot („Láska, Otázky“), míchanici beznápadu a arakainápadu („Johanka“) a vyřvaný Alkehol zbavený humoru („Cachtická paní“) a výsledek je takový jaký je. Opatrný, stereotypní, neslaný, nezralý, … a za pozornost určitě stojí i téměř univerzální délka skladeb, zcela odpovídající výše popsanému. Jak kdyby kluci se stopkama v ruce sledovali, zda splnili normu.
Tak je to zatím jenom druhá liga. No a co? Když to analogicky přirovnám k fotbalovému týmu mé domoviny, který taky kope druhou ligu, tak je aspoň na co se těšit. Kopálisty to baví, fandové na ně chodí a dokázali vytvořit i tvrdé ultrajádro, ochotné se za své oblíbence i do krve pobít. A přitom vědí, že když to letos nedopadne, tak příští rok by ta první liga už vyjít mohla. Přál bych jim to. A přál bych to i Munzifai. Jen to chce najít odvahu, dřít a dřít a dřít a učit se, učit se a učit se… A taky potkat i kapku štěstí (a nebo ty známosti, ale to už je potom o cestě, zpochybňované o pár řádků výš).
|
