Znamení zla. Působí na vás toto slovní spojení dostatečně depresivně? Tak to je přesně ta chvíle na zasunutí druhého (a nejpovedenějšího) alba SDI „Sign Of The Wicked“ do přehrávače. Věřím, že to je ten šálek kávy, který vám chmury z čela dokáže rozehnat.
SDI si totiž zachovali zásadní poznávací znamení – humor a bezprostřednost – a k tomu dokázali přihodit špetku chytlavosti i záblesků myšlenek. A k těmhle vychytávkám přihoďte základ z alba minulého. Nekompromisní, zběsilou, nijak složitou a co nejrychlejší muziku. Reinhard Kruse přiznal, že hlavním důvodem toho, že se na rozdíl od svých dalších spolků chytil pouze čtyř strun, byla skutečnost, že SDI hráli tak rychle, že u toho prostě už nestíhal zpívat. A rozhodně by byla škoda se nechat o tento zážitek překvapit, kdy zejména jeho výlety do výšek mohou působit příznivcům všech Timů, Tobiasů, Joacimů nebo Kaiů lehčí srdeční kolaps.
SDI tentokrát měli na nahrávání víc času, zkušeností i nápadů. Důkladnost a poctivost se při přípravě vyplatila a a posun proti debutu byl tak výrazný, že kapela označovala „Sign Of The Wicked“ jako své první regulérní album. Hodně ohlasů vzbudila už samotná obálka alba. Nápad s plným použitím svastiky tradičně neprošel, zůstalo jen u náznaků (Reinhard Kruse se vůbec k tématu fašismu, či spíše antifašismu vracel rád) a tak se na obálce objevil Reinhard, dekorující žiletkou své rameno názvem kapely. V muzice SDI netřeba (či spíše nemožno…) hledat jakékoliv symboly a tak si frontman kapely vynahrazoval tento „nedostatek“ alespoň graficky.. Na jedné straně brutalita, na straně druhé vůle udělat cokoliv k vyjádření svých názorů. A jak Reinhard s typickým smíškovstvým nezapomněl dodat, při tvorbě obálky neukápla ani jedna kapka krve.
Samozřejmě, i přes to, že SDI začínají znít seriózně, čas na vtípky se našel. Bylo jen otázkou času, kdy „Satan´s Defloration Incorporated“ splyne se strategickou obranou iniciativou. Závěrečnou skladbu „Fight“ uvádí oznámení z tureckých zpráv, že Michael Gorbačov má velký respekt z SDI. A hledání těch, komu je symbolicky věnován text této stále aktuální skladby „síla není jen v pažích, občas taky musíš použít mozek, ale asi nemá cenu se s tebou o tom bavit, jen ztrácíme čas“ asi taky nebude složité. SDI nezvykle sáhli i k vážným (alespoň textově) polohám a tak bylo třeba hutnou atmosféru v „Long Way From Home“ alespoň odlehčit la-la-la chorusovým fórkem. Láskyplná „Quick Shot“ (druhý díl už známé „I Wanna Fuck You“) si opět neodpustí dívčí sténání a „zamilovaný“ text: „nezáleží mi na tom, jak se jmenuješ nebo odkud jsi, je mi fuk, kdo vlastně jsi, jediný čeho se bojím, jsou pohlavní choroby...“) Z chlastací hymny „Alcohol“ vám ještě dlouho v hlavě bude znít vyřvávaný refrén. Koho z nás, co jsme tuhle hitovku v době jejího vydání spokojeně halekali, neznajíc ani slovo anglicky, by napadlo, že Reinhard celý svět varuje před nezřízenou spotřebou lihovin… Asi nejchytlavější (i když v tomto případě jde o hodně relativní tvrzení, zcela se vymykající současným měřítkům) moment zazní v „Killer´s Confession“. V antifašistických apelech „Coming Again“ a „Sign Of The Wicked“ si SDI už zdatně dokáží pohrávat se strukturou a tempem skladeb a zejména v druhé jmenované i s temně mrazivou atmosférou. Což je pokrok srovnatelný… s pokrokem přírodních věd za posledních čtyřista let :-). To nejlepší jsem si nechal nakonec. „Mosh-mosh-mosh-MEGAMOSH !!!“ Pokud vám tento refrén nic neříká, tak fofrem zpátky do základní školy a na pokyn pana učitele Reinharda: „bang your head, jump and scream, get crazy…!“ Totální blázinec a energie…
Kromě fórků a rychlosti došlo na „Sign Of The Wicked“ i na kvalitu a hitovky. Přitom si SDI dokázali zachovat svůj ksicht. Sice se stále na svět pitvoří a mají chuť si z něj dělat srandu, ale přece jen už se z jejich pomateného bláznovství stává chytré šaškovství, založené na vlastních schopnostech a nadhledu. A přitom všem je stále bodem číslo jedna nikdy nekončící zábava.
|
