Vzpoura nenápadných? Posuďte sami. Kytarista Alex Beyrodt strávil drahnou dobu u Sinner ve stínu Toma Naumanna a že by si v téhle kapele vybudoval kdo ví jak pozlacenou jmenovku, se říct nedá. DC Cooper byl dlouho pouze tím vynikajícím pěvcem, který byl trochu nečekaně odejit z Royal Hunt. Bubeník André Hilgers prošel řadou i relativně známých spolků (namátkou jmenujme alespoň Axxis a Vanize), přesto největší rozruch jeho jméno vyvolalo až v souvislosti s letošním nástupem k Rage. Basák Jürgen Steinmetz se objevil v řadách Headstone (následně Headstone Epitaph), ale ti nikdy na špici nedosáhli. A o jméno klávesáka Torsterna Röhreho jsem zavadil pouze v souvislosti se Silent Force. Leč po poslechu alba „Walk The Earth“ s chutí z poslední věty mažu slůvko „pouze“. Poslední album spolku, ve kterém se sešli ti „vždycky druzí“ je totiž po dosavadních třech otiscích na hudební mapě (ač ten první a třetí byly zatraceně blízko středu) konečně trefou do černého. Silent Force už na předcházejícím „Worlds Apart“ dali po klopýtnutí s albem „Infatuator“ zřetelně najevo, že jich forma stoupá a že si konečně ujasnili, co jim sedí a co dovedou. Na „Walk The Earth“ tuhle cestu završili a stvořili silné powermetalové album, ochucené vlivy hard rocku a nepatrným šmrncnutím progresivna.
Silent Force nemají chuť ani potřebu (a po albu „Infatuator“ tenhle výrok platí obzvlášť) zkoušet nějaké experimenty, takže sází na osvědčené postupy. Obzvlášť výrazná je vzpomínka na DC-ho působení u Royal Hunt (že by náhoda?), jejichž vzdušnou a klávesově nadýchanou melodiku Silent Force přizdobili přitažlivým Beyrodtovým kytarovým kouzlením, DC Cooper sice zpívá skvěle už léta, ale až u alba „Walk The Earth“ mám pocit, že všechny ostré zoubky jeho přesvědčivého vokálu zapadly v soukolí Silent Force přesně na svá místa, z Röhreho roste excelentní klapkový zaklínač a rytmická sekce přispívá ke šťavnatému projevu bezchybnou a živou hrou. Silné nápady, čistý a jasný zvuk (producent Dennis Ward znovu dokazuje, že umí), strhující energie a skladby napsané velice chytře a přesně na DC-ho hlasivky, bez přehnaných pokusů o perfekcionismus způsobují ve výsledku velice svěží a strhující smršť. Ze spanilé jízdy a velice silné dvanáctky skladeb na mě nejvíc zabírá gotickým vokálem přibarvená a na proměnlivé náladě postavená „Goodbye My Ghost“ a skladba „Point Of No Return“, ve které Silent Force definitivně přestali Andersenovým královským lovčím šlapat na paty a seřadili se s Royal Hunt (právě tenhle spolek stále považuji za nejbližší konkurenci Silentů) pěkně bok po boku. Koneckonců, srovnání je o to jednodušší, že „Point Of No Return“ má ke klenutým kompozicím ála „Royal Hunt“ nejblíž. A já jen doufám, že právě tohle je pro kapelu ten bod, ze kterého už skutečně nebudou mít potřebu se vracet zpátky. O důvod víc, že s takhle silným albem „tichá síla“ přichází právě v době, kdy se v článku tolikrát vzpomínaní konkurenti Royal Hunt ocitli po odchodu Johna Westa (samozřejmě, toho Johna, který v řadách Royal Hunt nahradil DC-ho) znovu bez zpěváka. Docela symbolické…
Zase jednou mi to nedá nezmínit obal alba. Takhle nějak je to totiž i s originalitou samotné muziky Silent Force. Srovnáte-li obálku „Walk The Earth“ s albem „Criticize The Truth“ od Evidence One, dojdete při prvním pohledu k závěru, že tohle už tady někdy bylo. Na druhý pohled si začnete všímat smyslných detailů a odlišností. Kolik podobností či rozdílů (nejen vizuálních, ale i zvukových) na albu najdete, už nechám na vás. Je to příjemné hledání.
„Walk The Earth“ považuji za nejsilnější zářez v diskografii kapely. V téhle formě by se Silent Force mezi elitou melodického power metalu měli bez problému zabydlet.
|
