Ještě že ti Skid Row mají hroší kůži, nijak se s ní netají a ještě navrch mají chuť se s ní pochlubit. Pokud jsem předchozí „Subhuman Race“ označil za nejslabší kousek v diskografii Skid Row, tak „Thickskin“ bych mohl označit za nejméně kompaktní album, na kterém kapela, statečně překonávající všechny nesnáze, intenzivně hledá cestu kudy kam. A má na to bezesporu nárok. Tentokrát časové mantinely nejsou tak podstatné. Nicméně dlouhých sedm let od posledního řadového alba dávalo tušit, že nezůstane kámen na kameni. Nutnost podladit a znít za každou cenu podle návodu ze Seattlu už poněkud vyčpěla, nic, čemu by se měla kapela trendově přizpůsobit zrovna neletělo a tak byla možnost vrátit se ke kořenům. Jenže ty už měly Skid Row důkladně rozrostlé do různých světových stran. A tak ten nejdůležitější bod, který měl být podstatným hybatelem vývoje Skid Row, se udál v oblasti personální. Výměna peroxidového playboye s dynamitem v krku Sebastiana Bacha za nováčka Johnnyho Solingera vyplynula z hodně napjatých vztahů mezi Sebastianem a „centrální jednotkou“ kytaristou Snakem a basákem Rachelem. Změna bubeníka Roba Affusa za Phila Varoneho neměla žádný hašteřivý podtext a tak jen dokreslila start znovuzrození a nové epochy Skid Row. Kapela si odpočinula, hvězdná sláva se rozpadla na prach a výtržníci začínají znovu od nuly.
Budete-li přistupovat k albu „Thickskin“ jako k úvodu do nové éry, nebudete zklamaní. Skid Row nezapomněli na to, odkud pocházejí a co mají za sebou. Našli si znovu novou cestu, na které působí nenásilně a přirozeně, i když jiskření z doby minulé není zdaleka tak intenzivní. Melodický rock´n ´roll v drsnějším heavy kabátku, vstřebávající dozvuky grunge, pohodového kytarového roku, šmrncovního glam metalu i punkové nevázanosti zatím spíš naznačuje možnosti kapely, než aby nějak intenzivně bouřil. Ale po otřesu se „Subhuman Race“ to je vcelku příjemné osvěžení. Skid Row se semkli, fungují jako jeden celek a hraní je zase baví. I přes to působí album jako celek poměrně roztříštěně, jako by kapela nevěděla až tak přesně, kam se vydat. A tak se prakticky pravidelně střídají tradiční energické uřvané skladby s pomalou pohodou, drsné a štiplavé riffy s jemnými vyhrávkami, surové tempo s lyrickým vyprávěním. Svoji agresi dávkují Skid Row postupně, nejhutnější momenty najdete na úvod v „New Generation“, na závěr v „Hittin The Wall“ a v téměř titulní „Thick Is The Skin“, kontrastní nejpohodovější kousky v hitových „Born A Beggar“ a „See You Around“. Největší šok pro mě představuje reminiscence na velký hit z prvního alba „I Remember You Two“, kde z původně poetické záležitosti dokázali Skid Row stvořit energicky brutálně pozitivní bombu s masakrující silou zbraní hromadného ničení.
Skid Row sympaticky balancují na pomezí melodického, chytlavého, pohodového rocku zkušených hitmakerů a uřvanou a agresivní náladou plenících nájezdníků. Johnny Solinger sice není tak výrazný pěvec jako charismatický Sebastian, ale vzhledem k tomu, že se jedná svým způsobem o debutovou záležitost, nevede si vůbec špatně. Sice jsem „Thickskin“ do osobní Top Ten (ani Twenty, Thirty, …) nezařadil a nejspíš to ani nikdy neudělám, ale přece jen dokázalo tohle album vrátit kapele uvěřitelnou tvář. Návrat je to povedený. A zároveň dává naději na lepší časy.
|
