Á, pán bude fajnšmekr…!
…pronesl poněkud jedovatě prodavač v obchodu s cédéčky, když jsem projevoval větší nadšení nad výplody klasických metalových kapel před uměním virtuózů z Dream Theater. A protože s debutovým albem italských Astra „About Me: Through Life And Beyond“ zavítáme na výsostné území snových divadelníků, určitě nebude od věci, když pozornost zbystří zejména příznivci progresivních postupů, nápadů a nálad.
Už samotná skutečnost, že se Astra stala v roce 2002 vítězem italské soutěže tributních bandů Dream Theater svědčí o tom, že k těmhle snílkům nebudou mít kluci zrovna daleko. Skupina vznikla o rok dříve, kdy fungovala pouze jako instrumentální kvartet a po následném angažování zpěváka Titty Tana (o jeho hudebním cítění může vypovídat soupiska projektů, na kterých se podílel, kde např. kromě progresových kapel třímá paličky i v death metalových Necrophagia) se vydali propátrávat vlastní progresivní cestu, kterou korunovali v loňském roce vydaným debutovým albem „About Me: Through Life And Beyond“.
Tak nějak automaticky člověk předpokládá, že muzikanti, věnující se progresivnímu rocku musí vládnout určitou virtuozitou a schopností dotáhnout všechno do naprostého detailu. A přitom všem, pokud se nechtějí stát chuťovkou pouze pro pár zasvěcenců, by měli nabídnout i určitou přístupnost širšímu spektru posluchačů. A já, coby přírodní lenoch, se obávám, že Astra zůstala tak nějak na půl cesty. Dokáže sice na jedné straně předložit až konzumní melodie, na druhé straně (a ta převládá) spojuje fragmenty jednotlivých nápadů a motivů takřka bez ustání, vynucuje si pozornost a občas zapomene na to, že všechny zajímavé nápady by mohly občas potřebovat kapku lepidla, které by je stáhlo dohromady i vyvrcholení, které by tuhle snahu korunovalo. Výsledkem je, že zní-li „About Me: Through Life And Beyond“ jako kulisa, působí hodně svěžím dojmem, neboť se stále děje něco, co láká vaší pozornost. A ve chvíli, kdy všechny své smysly ponoříte do nitra nahrávky, zjistíte, že se jedná o poměrně komplikovanou a složitou záležitost, které není snadné přijít na kloub a na chuť. Jednoduše řečeno, po procházce astráckým životem i po něm si připadám sedřený jako hrobník po revoluci. A (i když především příznivci progrese mě mohou brát s rezervou, neb podobným způsobem se potýkám i se zmíněnými králi Dream Theater) řečeno po cimrmanovsku „dřina se mi bohatě vyplatila, to nemohu říct…“
Není sporu o tom, že nahrávka Astry má v sobě kupu energie, smysl pro dramatičnost i dynamičnost, silný potenciál, schopnost citlivě balancovat mezi metalovými a progresivními elementy a důvtipné riffy, za které by se nemusely stydět thrashové či heavy metalové kapely. Jen mi to připadá lehce násilné, úporné a hlavně samoúčelné.
Logicky pak jako nejsilnější moment na světlo vylézají skladby, kde z vážné a upracované image si Astra začnou hrát a stanou se přístupnými, jako v přirozeném laskání se s lidovým motivem v instrumentálce „Restless Sleep“ a v následné příjemně křehké a nenáročné melodii „From Father To Son“, ve které vyniká charismatický hlas Titty. A na téhle skladbě by se vlastně dal nejlépe popsat můj pocit z celého alba. Méně je někdy více, Astra zbytečně nevymýšlí žádné odbočky, zkratky, prodlužky, zacházky či finty, pouze jednoduše a přirozeně hýčká melodii.
Album „About Me: Through Life And Beyond“ není muzika vhodná k rozpitvávání. Je členitá, bohatá a náročná. Záleží jen na vás, co upřednostníte, zda plynulou jízdu pro ulejváky nebo krkolomnou eskapádu pro hudební dříče. Bez jakéhokoliv despektu konstatuji, že právě tohle je muzika pro fajnšmekry…, jenže já osobně si radši zajdu na obyčejný párek v rohlíku…
|
