Maniakální depresivisté, dávejte si velikýho majzla. Přece jen se pomalu za chvíli začnou prodlužovat večery, přijdou podzimní plískanice a to je přesně ta doba, kdy bych doporučoval (tedy za předpokladu, že vaše psychika je poněkud vratká) se albu bíloveckých Illegal Illusion vyhnout obloukem. Illegal Illusion se totiž s chutí a intenzivním zaujetím rýpají ve všech nepříliš pozitivních emocích. A těžko říct, zda by samotná kapela považovala za úspěch, kdyby jejich sonda do bolesti, zoufalství, vzteku, zuřivosti, bezvýchodnosti a beznaděje měla být impulsem ke konečnému řešení.
Zní to příliš definitivně? Dobrá tedy, zanechejme na chvíli veškeré negativní vlny v ústraní a pojďme se pověnovat tomu pozitivnímu, co na svém třetím albu Illegal Illusion nabízí. Tak za prvé, těžko najít v tuzemských hájích někoho, k jehož hudbě lze tvorbu Illegal Illusion odpovědně srovnávat. Výhodou ilegálů tedy může být jejich určitá jedinečnost. Dalším plusem se jeví býti fakt, že Illegal Illusion mají při vší pochmurnosti dost syrových nápadů na to, aby dokázali vaše zjitřené dušičky drásat na ploše celých pětatřiceti minut (tomu se říká umění skončit v pravý čas). Možná i vás napadne, že by některé z těch nápadů možná zasloužily trošku opracovat. Ale je otázkou, zda by tím nedošlo k setření vnitřní nervozity a roztřesenosti, které ze všech emocí, jimiž je tohle album narvané, vyčnívají. Do téhle skládanky zapadá i celkový zvuk nahrávky. Jindy bych se možná oháněl tím, že ne všechno je zcela v pořádku, čisté a precizně znějící. U „Under The True Color“ se však dá i tenhle nedostatek zahrnout do jednoho psychedelického pytle, kdy smyslem nahrávky je zneklidňovat, drásat, plenit a týrat každou citlivější dušičku. Což se Illegal Illusion, dá se říct, daří naprosto bez obtíží.
V čem tedy tkví důvod toho, že si Illegal Illusion nevysloužili maximální hodnocení? Nejspíš to bude v určité náladovosti celé desky. Troufnu si tvrdit, že „Under The True Color“ je naplněná natolik specifickou náladou, že její rozměr a dosah oceníte až ve chvíli, kdy vám bude promlouvat z duše. Čili když vám nebude zrovna veselo a natolik příjemně, abyste si vychutnali pár netradičně disharmonických harmonií bez ohledu na vaše momentální rozpoložení. Uvěřil-li jsem Illegal Illusion bez problémů jejich naštvanou polohu, rozhodně mě míjí umňoukaně nešťastná poloha pěvce Jiřího Bialíka. Možná si v Jirkově ufňukaných chvílích pamětníci vzpomenou na Michaela Ashtona z Gene Loves Jezebel, jenže na rozdíl od gotického Michaela se Jirka Bialík už dostává za hranice uvěřitelnosti. Nejednoznačnou náladu přesně dokresluje i dokonale rozříštěná obálka alba a marně dumám nad tím, zda Illegal Illusion pochválit za přeložení anglických textů. Na jednu stranu sice ulehčili všem nedokonalým angličtinářům orientaci v jejich lehce pomateném světě, na straně druhé lehce setřeli kouzlo obrazotvornosti při rozumně nepřeložitelných jazykových hrátkách.
Zajímavé album. Máte-li chuť se poddat, dokáže přemalovat vaše šedé myšlenky do naprosté černoty. Máte-li pocit, že zrovna dnes je ten nejjasnější den, náladu vám nezkazí, spíš kolem vás jen tak prošumí s varováním, že zítra už může být hůř. Stojí za to si jej vyzkoušet, pro dosažení většího efektu v patřičně depresivní atmosféře. Samozřejmě, vyjma maniakálních depresivistů, kterým bude stačit i za denního světla.
|
