Prostitute Disfigurement je poměrně známá holandská formace, která už si na poli brutálního deathu / grindu dokázala vydobít slušnou pozici. Album Left In Grisly Fashion, vydané v roce 2005 je jejich třetím výkovkem. Mě osobně s ním bohužel nijak zvlášť nenadchli.
Asi není příliš překvapivé, že se jedná o intenzivní, agresivní a brutální jízdu, která má čím zaujmout a pobavit. Instrumentální část je precizní a technicky jsou PG vůbec na dost vysoké úrovni. Bicí se na můj vkus příliš často noří do blast beatů, ale přechody a různé odskoky mají taktéž slušné. Kytary mají ale ještě větší ambice. Obzvláště jejich hry, ať už v podobě rytmických ploch ve zvukové stěně nebo jiskřivých leadů. Je tu též dost zvratů a rozmanitých riffů, ba i v sólech jsou dobří.
O třídu níž ale řadím zpěv. Ten se občas sice rozhodne s hudbou sdílet trochu kreativnější tendence a místy používá intonaci a pádné rozfrázování velice pěkným způsobem, když si ale vzpomenu na své tuzemské oblíbence Poppy Seed Grinder a jejich Cifrona, který s podobným hrdelním materiálem umí vytvořit mnohem bohatší tovar, nemá Nielsův jednotvárný prasečí ryk moc čím zabodovat. Nijak zvláštním vylepšením není ani zapojení hostujícího dua kámošů z Arsebreed do pár štěků.
Když už jsem u těch Arsebreed, o kterých jsem psal nedávno: hudebně jsou PD jednoznačně zralejší, preciznější a zřejmě i bohatší. Jenže Arsebreed získávají navrch svojí intuitivností a vnitřním pnutím, což dodává jejich nápadům koule a z jejich hudby dělá zážitek. To mi u Prostitutů chybí.
Produkce je velice jasná a kvalitní, umožňuje pěkně čistý a soustředěný poslech. Na jednu stranu je příjemné se v té hudbě orientovat, ale na tu druhou to dává člověku ještě více pocit, že poslouchá technické demo a ne něco, co by ho mělo sestřelit na zem.
Jednotlivé skladby drží dobře pohromadě a jak jsem již zmínil, je znát, že PG řemeslo dokonale ovládají. Chybí mi u nich ale něco nečekaného, co by člověku utrhlo hlavu. Nějaká invenční exploze, nějaké přetavení všudypřítomných blast beatů, chorobného ryku a nemalého tempa v pořádný blasfemický vrchol á-la Demonoid (ochutnejte jejich Hunger My Consort a pochopíte). Připadá mi, že se kapela příliš uzavírá ve své žánrové škatulce a nemá vůli pustit si do ní trochu světla z vnějšku nebo citu zevnitř. Je to dobře odvedená práce, ale já bych v ní rád našel navíc něco osobnějšího, nesamozřejmého. Něco, čemu nevysychá dřeň v ocelově pevných kostech.
|
