Od vydání prvního alba „Spirit Of The Forest“ finských folkmetalistů KORPIKLAANI už uplynuly 4 roky a za tu dobu se jejich nakažlivý „humppa metal“ rozšířil po celé Evropě. U nás se těší stále většímu zájmu fanoušků a velkou zásluhu na tom mají určitě i živá vystoupení kapely – zejména na Masters Of Rock zaznamenali KORPIKLAANI velké úspěchy. A ačkoli mě poslední nahrávka s názvem „Tervaskanto“, které bylo věnováno i aktuální turné, příliš nezaujala, byl by hřích nevyužít tuto možnost opět vidět a slyšet finský lesní klan živě.
Tentokráte plzeňská Šeříkovka stačila akorát a i vzduchu se pařícímu publiku dostávalo celkem dost.
Jako první se na řadu dostali finští metalisté KIVIMETSÄN DRUIDI. O zpěv se (jako i u zbylých dvou předkapel) starala dívčina s čistým vokálem a naproti tomu mužský growling - v poslední době velice to oblíbená kombinace a nejen v této metalové odnoži. Hudebně byli ten večer KIVIMETSÄN DRUIDI nejblíže asi krajanům KORPIKLAANI, byť folkové motivy byly z větší části nahrazeny klasickými heavy prvky. Velice zdařilý začátek pátečního koncertu.
Jako druzí přišli na řadu „domácí“ INTERITUS. Bylo vidět, že v Plzni už mají fanoušků opravdu dost a kotel se začal pomalu probouzet. Tuhle kapelu lze vidět 100x do roka a pokaždé jinak, resp. v jiné sestavě. Jejich spotřeba nových muzikantů je už pověstná, jen nevím, zda je to zrovna ku prospěchu věci. Naštěstí nemá kapela tak rozsáhlý materiál, aby se ho noví členi nemohli naučit, a tak to zatím není ten největší problém. Horší je to s repetivností vystoupení. Kdo INTERITUS viděl už několikrát, přesně ví, kdy co přijde a snad ani nemůže být ničím překvapen. Všechno je přesně nalinkováno koncert od koncertu. Musím však pochválit volbu nové zpěvačky a ještě by to chtělo zpátky příčnou flétnu. Lidem se tenhle set očividně docela zamlouval, ale v porovnání s ostatními kapelami té noci nepatřil INTERITUS mezi mé favority.
To SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY byli něco jiného. Parádní „ethno metal“, ve kterém má každý song svoje specifické kouzlo, už zvedl nad hlavu nejeden pár rukou a ač inspirace SSOGE pochází trochu odjinud, než z dalekých severských plání, mám dojem, že i jejich finští kolegové v zákulisí museli uznale pokývat hlavou. A jelikož mi „Silenti“ letos na Masters unikli, teď se mi vše vrátilo. Navíc skvělý zvuk zážitek ještě podtrhoval. Tenhle tah se pořadatelům velice povedl.
Při pohledu na vcelku malé podium jsem si říkal, jak se na něj KORPIKLAANI asi vejdou. Zvláště když navíc nepatří mezi „ospalé“ kapely a pobíhání a poskakování k nim a jejich stylu prostě patří. Nezbývalo, než se jít na vlastní oči přesvědčit do první řady a čekat, než to celé vypukne. Zazněly první tóny akordeonu a houslí, ozval se pískot a v kotli to začalo vřít. Jako na každém správném metalovém koncertu máničky předváděly jednoho paroháče za druhým a epilepticky kroutili hlavou od začátku do konce. Zpěvák Jonne se za mikrofonem již tradičně ozdobeným parožím zdržoval většinou jen po dobu nezbytně nutnou k odzpívání textu a ve volných chvílích poletoval, kde to jen šlo. Docela by mě zajímalo, kolik kilometrů tak během koncertu naběhá. Od fanoušků kapelu navíc neoddělovali žádné zábrany a tak byl každý kontakt s publikem o to více osobnější. Nakonec se mi i zalíbily i nové věci z „Tervaskanto“ a každý song byl kvitován s nadšením. KORPIKLAANI nesázejí na žádné nelidské instrumentální výkony a sóla, ale na zábavu a energii, které je v jejich hudbě víc než dost. Navíc si nehrají na žádné mega hvězdy a nebyl problém je během večera potkat mezi lidmi v publiku a ti šikovnější ulovili i nějakou tu společnou fotku.
|
