Původně jsem měl v plánu se kapele Symphony pověnovat trochu důkladněji. Když jsem vyrážel na jejich vystoupení do hradeckého AC klubu, předpokládal jsem, že kromě rozhovoru vznikne i report z této akce. Ovšem znovu se mi potvrdilo, že čím blíž, tím hůř. Neb AC se nachází necelou čtvrthoďku od mojí chaloupky, dorazil jsem do klubu pěkně na čas, bez obvykle potřebné rezervy. A podle toho, jak statečně do toho kluci na pódiu už řezali, bylo jasné, že o žádnou zkoušku se rozhodně nejedná. Ta zbývající zhruba necelá půlhodina, kterou jsem ještě stihl zhlédnout, mi potvrdila přesně to, co jsem od Symphony očekával. Živelná a spontánní energie, sympaticky (pro moje uši určitě :-) ) uřvaný zpěv a patřičně řezající muzika, tedy to, co mě naplno oslovilo na jejich prvním albu „One Year After“. Z toho mála, co jsem slyšel, sáhli kluci kromě vlastních skladeb i do archivu Nightwish, nevýhodou byla jednak časná (víc než časnější…) hodina začátku jejich koncertu i vcelku zásadně odlišné orientování zbývajících dvou kapel (Fuckhir a Etavíra) a z toho vyplývající pouhá hrstka lidiček pod pódiem. Na druhou stranu, aspoň si mohl Michal bez problémů zaběhnout zazpívat společně s nejvěrnějšími. Boj s nefunkčním mikrofonem kluci jednoduše vyřešili instrumentálkou od již zmíněných Nightwish, skladba „Svítá“ mě naživo už zdaleka, tak jako v obýváku, za uši netahala a tak jedinou připomínku bych měl k Michalovým dlouhým tónům, kde mi trošku chyběla jistota. (Jen pro pořádek doplním, že z dvojky Fuckhir a Etavíra mi byli bližší ságem - případně řehtačkou - ozdobení Fuckihr, u „kdo neskáče, není Etavíra“ jsou dlouho nevydržel a tak mě aspoň doma pochválili, že jsem zase jednou zpátky už před půlnocí). Chvilku po vystoupení jsme se před klubem (to abych tě lépe slyšela…) sešli s klukama ze Symphony (jen bubeník Martin se kamsi zaběhl) na hodně vysmátý pokec.
Tak chlapi, jak hodnotíte koncert?
Michal: No, bylo to malinko poznamenaný tím, že jsme hráli první, lidi nejsou ve varu. Ale ke konci už to bylo super, sice nám vypadl mikrofon, ale to nevadilo, závěreční Nightwish se nám vydařili, takže perfektní.
Já se přiznám, že jsem nepoznal, o co se od Nightwish jednalo…
Michal: To byla instrumentálka, kterou Nightwish vždycky hráli bez Tarji, když ta se šla převlíct, jmenuje se to “Crimson Tide And Deep Blue Sea“ a to je nádherná klávesovka, proto to hrajeme.
Štěpán: To není pro posluchače, to je pro nás. (smích)
Když to vezmeme úplně od začátku. Dnes Symphony, kdysi Twilight Symphony, řekněte mi něco k historii.
Hugo: Jak hluboko? Chceš to od miminek?
Vezmi to od základu.
Michal: Všichni jsme z jedný školy, většina z nás je z jedný třídy, takže na gymplu jsme začali hrát v roce 2001, bylo to ve složení klávesy, basa, kytara, měli jsme ještě kámoše na housle, který s náma hrál.
Že by folk metal?
Michal: Ne, to vůbec nemělo nic společnýho s tím, co děláme teď, hráli jsme Lucii, Offspring, i Red Hot Chilli Peppers jsme zkoušeli, prostě takový blbosti…
Jelikož jsme byli blbí a vůbec neudrželi rytmus, tak jsme si vzali klávesky, pustili na nich nějaký bicí a do toho jsme brnkali. 6.9.2002 jsme odehráli náš úplně první koncert na otevření sportovní haly gymnázia v Hořicích. Dlouho jsme hráli ve třech, pak jsme přibrali bubeníka Vráťu z Jičína, ale to nám nějak oboustranně nevyhovovalo. Myslím, že to bylo v roce 2003, kdy jsme překecali našeho stávajícího bubeníka, to je taky náš spolužák, aby se naučil hrát na bicí. Ten si je půjčil a začal chodit do hudebky. Já jsem v té době měl už napsané „Infinity“ a „Frontiers Of Pain“, takže jsme to začali zkoušet a někdy na podzim nebo v zimě 2003 jsme to taky poprvé zahráli na jedný školní akci. O rok později jsme tyhle písničky natočili v Music Service v Karlových Varech a o další rok později přišla „Behind The Cemetery Wall“, nahraná ve Všechlapech u Nymburka. Pak jsme přibrali Ivču na zpěv, což nám taky úplně nevyhovovalo, tak jsem se vrátil k mikrofonu já a vzali jsme Huga coby druhého kytaristu.
Hugo: Já myslím, že jste mě vzali dřív než Ivču...
Michal: No, ono to bylo tak nějak současně, ale to je jedno. V tomhle složení jsme předělali písničky do dvou kytar a na jaře letošního roku přišel od Huga nápad, že bysme mohli natočit cédéčko, tak jsme se toho chytli a CD jsme natočili, byli jsme ve studiu trochu déle a stálo to trochu víc peněz, než jsme chtěli, ale cédečko je na světě. No a dneska jsme tady v AC a tak můžeš posoudit sám, jak to s náma vypadá.
Album „One Year After“ je hodně čerstvá záležitost, takže jaké na něj máte ohlasy?
Michal: Já jsem zatím slyšel jen dobrý ohlasy…
Hugo: Možná to je tím, že to má zatím jen rodina, kámoši a Savapip (smích), zatím na ty záporné ohlasy čekáme.
Ondra: No, asi je to tím, že prakticky všechny posluchače známe, pokud vím, ještě se to cédečko nedostalo k někomu, koho bysme neidentifikovali, takže ohlasy zatím vesměs kladný, jediný připomínky byly v podstatě ke zpěvu, ale jinak dobrý.
Michal: To je o tom, že někomu se tlačení na hlas líbí, někomu se to nelíbí. Tak jako tobě se nelíbilo třeba „Down On My Knees“ nebo ten český text - u každýho to je jiný. Jsou třeba lidi kolem čtyřiceti, padesáti roků, kteří uvítají to zvolnění v „Down On My Knees“, najdou si tam to měkounký.
No to mě těší, že říkáš, kolem čtyřiceti, to už mám za pár.
Michal: No vidíš, třeba si to v tom taky najdeš. (smích)
Cédečko jste točili v Music Hell v Hradci, bylo to třetí studio, do kterého jste se dostali. Jste spokojení se zvukem, s konečným výsledkem?
Michal: To je těžko posuzovat, jelikož předchozí nahrávání byla vždycky taková hurá akce. Do Karlových Varů to byla jednodenní záležitost, kdy jsme třeba ve čtyři ráno vstali, jeli jsme do Varů, v devět hodin jsme začali něco tvořit a ve dvě ráno jsme dojeli domů úplně hotoví.
Ale Ríša Kocourek ve studiu z toho dostal hodně. Bubeník v tý době měl ty svý Sonory strašně krátce, neuměl na to moc bouchnout a podle jeho slov jsou ty bicí na demu hodně dobrý, snad ještě lepší než teď.
V recenzi jsem váš zvuk ve výsledku přirovnával k Navar, kteří mi naživo přijdou ostřejší a divočejší, to samé jsem předpokládal, ač jsem vás viděl jen jednou, u vás, ale na cédečku mi zvuk přijde hodně umírněný, takový, dle vašich slov, pro ty čtyřiceti-padesátiletý…
Michal: My jsme měli problém se zvukem od začátku do konce, začalo to mírnými nepřesnostmi v bicích, pak se na to nabalovaly kytary, klávesy, vokály. S nepřesnostma byly pořád nějaké trable, což ovlivnilo konečný zvuk CD. Taky jsme dlouho nemohli najít hladinu zvuku srovnatelnou s cédečkama jiných kapel. Stále to bylo potichu a nakonec, po dvanácti hodinách masteringu, jsme dospěli ke konečné verzi a až doma jsme zjistili, že nahrávka ve vejškách chrčí. Takže jsme jeli za čtrnáct dní zpátky, zase dvanáct hodin - do rána do pěti. No, malinko jsme to stáhli, trošku jsme něco udělali s bicíma a je to tak, jak to je. Ten zvuk je opravdu celkem učesanej, slabší v basech v porovnání třeba se skladbou „Suffocating Under Words Of Sorrow“ od Bullet For My Valentine, se kterou jsme to hodně srovnávali a která má prostě koule.
Ondra: Zase to asi není nahrávka za tejden a za ten peníz, jako máme my.
Když narážíš na peníze, docela mě překvapilo, že se v bookletu objevilo poděkování městu Hořice, které se na albu podílelo. Jak se to podaří, aby vám na podobný projekt město přispělo?
Hugo: On stát pořád někde prosírá peníze, tak není zas takový problém z toho trošku utrhnout, když umíš napsat úřední dokument.
Právě že spousta lidí brečí, že to problém je, proto mě to zajímá.
Ondra: Nás to napadlo, protože jsme byli inspirovaní klukama z jedný jičínský kapely, kteří nám říkali o tom, že dostali příspěvek. Tak jsme zašli na Město, paní místostarostka říkala, že nás zná, že ví, že hrajeme. Tak jsme jen koukali a říkáme, že teda co máme dělat. A ona, napište žádost, my to projednáme, tak jsme napsali žádost, oni to projednali a poslali nám prachy.
Co mě ještě v bookletu zaujalo a čemu jsem se docela podivil, i když to považuju spíš za fór, byla zmínka o ochraně autorských práv. Myslíte si, že pro vás v tuhle chvíli je ochrana práv důležitá, nechtělo by to spíš dostat vaší muziku ke spoustě lidí?
Michal: No jasně, víš co, to bylo tak. Mladá kapela, první cédečko a snažíme se udělat ten booklet tak, aby to bylo co nejvíc profi, aby to co nejlíp vypadalo. Tak jsme vzali album „Made in Heaven“ od Queen, koukáme do bookletu, a hele, copyright! A normálně jsme to prostě obšlehli. (smích)
Ondra: No jo, seděli jsme, „nemáš tady nějakej booklet, nějaký originální cédo? Jo, jedno tady budu mít..“, knížečka a v ní texty, složení a copyright. Dobrý, máme.
Štěpán: Ale jinak se samozřejmě nebojíme, že by nám někdo vykradl nápady.
Když jsme u nápadů, já sice favority na vaše inspirační zdroje mám, ale řekněte mi vy, z čeho čerpáte, co rádi posloucháte?
Michal: To je hodně široký, já poslouchám kapely počínaje od Blind Guardian, což je asi to nejtvrdší, co snesu, až po Team, Chinaski a takovýhle věci, ale řekl bych, že hlavní inspirace byla Sonata Arctica, Nightwish, Stratovarius..no a taky dost možná ne. Těžko říct třeba ve zpěvu, tohle je totiž jediný způsob, jak umím zpívat - nic víc ze sebe asi nedostanu, takhle jsem zpíval na začátku a skoro stejně zpívám i teď. Ten zpěv určitě není kopírovaný, rád bych se přiblížil k Tony Kakkovi ze Sonaty, ale to je samozřejmě úplně někde jinde. Mě třeba mrzí, že Sonata je hodně zastíněná Nightwishem a myslím si, že neprávem, ale to jsem zas jinde…
Kterou ze skladeb považujete za největšího favorita, co byste doporučili neználkovi, který by chtěl ochutnat Symphony?
Ondra: Já bych musel asi vědět, co ten neználek poslouchá, dřív než bych něco doporučil, ale byl bych hrozně rád, kdyby se nejvíc líbilo „One Year After“, protože je to podle mého naše nejlepší písnička.
Hugo: A kdyby chtěli posluchači vědět, kam se naše tvorba ubírá, tak nejnovější skladba je „Personal Revolution“, která určitě zní trochu jinak, nověji. To jsou prostě noví Symphony a ostatní věci vznikaly v dřívějším období.
Ondra: Dalo by se to tak říct, ale když mluvíš o neználkovi, tak pokud by to byl někdo, kdo tuhle muziku neposlouchá, tak asi tohle ho zrovna nechytne. Myslím si, že můžu říct za nás za všechny, že „One Year After“ je favorit.
Michal: Už když jsme masterovali cejdo, tak Víťa Ševčík ve studiu říkal, že to je pecka, která má od začátku do konce co nabídnout. Proto jsme se i rozhodli, že se podle ní bude cédečko jmenovat a myslíme si, že to je i nejnadupanější věc.
Kam se z vašeho názvu podělo „Twilight“?
(smích) Štěpán: To je naprosto nesrozumitelný slovo pro český posluchačstvo a takový zkomoleniny, který jsme zažívali, jsme už víc zažívat nechtěli, proto jsme to zjednodušili na druhou část, kterou umí vyslovit každý.
Ve vašem věku už snad většina umí anglicky, ne?
Hugo: No, divil by ses… a pořadatelům je málokdy dvacet.
Michal: Když se ti na fakt povedeným plakátu objeví TwiliNght Symphony, tak tě to nepotěší. Takže jsme dlouho přemejšleli o tom, jestli to změnit nebo ne, nakonec jsme se rozhodli pro změnu a pro název Symphony, protože jsme chtěli zachovat ducha původního názvu, ale co nejvíc to zjednodušit, takže Twilight muselo dolů.
Štěpán: Je teda škoda, že to není zase až tak originální název, protože existují třeba Symphony X nebo Symphonity.
Jaké mají Symphony nejbližší plány?
Michal: Příští týden hrajeme v Čistý u Horek, na jedný dobročinný akci, jejíž výtěžek putuje na opravu kostela v obci, další termín je 1.12. v Nový Pace, kde budou Samhain křtít svoje první cédečko.
Hugo: Nebudou, smažte to (smích). Samhain tam představí novou sestavu.
Michal: To je novopacká kapela a jsou to strašný srdcaři. Oni třeba přijedou na náš koncert, jen proto, že se jim to líbí… (smích)
Hugo: … a to ne každej udělá! (smích)
Ondra: A hlavní na tom je to, že oni tam přijedou dřív než my. (smích). My přijedeme na náš koncert a je tam Samhain!
Štěpán: A jsou nadupaný, měsíc je neslyším a po tom měsíci jsou někde úplně jinde. A samozřejmě v Pace budou i Rimortis, to bude největší tahák.
Michal: No a dál to máme otevřený. Máme rozdělanou novou písničku, malinko v duchu „One Year After“, možná že už v Pace se objeví.
Jestli se nepletu, tak všichni jste na vysoký? Jak vaší muziku berou kantoři a spolužáci?
Hugo: Já jsem ještě na gymplu.
Michal: U nás ve škole o tom neví nikdo, já jsem ve Škodovácký vejšce a tam je to taková snobárna, že tam na to nikdo není zvědavej. Každý kope za sebe a je jim jedno, jestli dělám nějakou hudbu. Z mýho pohledu je to tam pohřbený.
Hugo: No a já se marně snažím spolužákům prodat cédéčka…, ale teď, když už budeme slavný, to snad půjde (smích).
Na vašich stránkách mě zaujalo několik vašich vyjádření, takže bych si rád některá nechal vysvětlit. Ondro, ty máš uvedeno „postavit dům, zasadit strom, zplodit s.... ne, vlastně teď chci s klukama nahrát CD ;)“. Cédéčko je nahraný, takže co teď, teď se bude plodit?
Ondra: Teď si dáme Deli (smích)! Ne, teď bych to měl aktualizovat a nebo tam napsat další CD.
Štěpáne, u tebe se lze dočíst „Určitě zemřít, ostatní se teprve uvidí“
Štěpán: No, to byla nějaká slabší chvilka (smích). Kdyby byly ty profily volně editovatelný, tak se mění každou chvíli, teď je tam něco, co jsme tam dali v dubnu.
Vzhledem k tomu, že umírání se objevilo i u Huga, docela mi tahle nálada zapadla do kontextu s vašimi texty, které mi nepřišly zrovna optimistické.
Michal: Tak vzhledem k tomu, že většinu textů mám na svědomí já…
Štěpán: … a nevznikají v létě…
Michal: no, opravdu, texty nevznikají v létě, je to takový podzim, zima, časný jaro a jsou hodně poznamenaný mým vztahem s mojí milou zrzkou (to je taky spolužačka). A je to tak, že jsem jí dlouho nemohl „ukecat“ a byl jsem z toho takovej špatnej, proto jsem psal takovýhle texty. (smích)
No, pokud jsi jí už „ukecal“, tak jsem zvědav, jak bude vypadat druhý cédečko?
Michal: No právě, to je špatný, teď není odkud brát správnou inspiraci…
Ondra: Já bych chtěl říct, že Michal když není v prdeli, tak nic solidního nenapíše. (smích)
No tak to kapele vůbec nezávidím!
Michal: Je pravda, že když jsem býval na dně, tak toho vzniklo nejvíc.
Ondra: Ale já myslím, že Michal je teď v pohodě, že se srovnal a že i tak je ta nová písnička dobrá!
Když jsme u textů, jak mají Symphony vyřešenou otázku čeština nebo angličtina?
Štěpán: V češtině napsat text je strašně těžký, člověk napíše verš a už mu přijde blbej, trapnej a patetickej, kdežto v angličtině se to schová, navíc v angličtině rýmy nejsou tak těžký jako v češtině, v angličtině je nepřeberný množství slov, který na sebe seděj.
Abych se ještě vrátil k vašim profilům, Hugo, co mě u tebe hodně zaujalo, „nemám rád koprovou omáčku, Paroubka a Manowar“ . To je zajímavá kombinace, Paroubka bych chápal, proč ten Manowar?
Hugo: No, ne, to je takovej můj…, ty to tam teďka napíšeš a mě pak někdo dá do držky, nějakej skalní fanoušek, já prostě nemám rád klasickej heavy metal a z něj nejvíc trčí Manowar. A leckdo mě za to nemá rád.... (smích)
Michal: Já bych k tomu chtěl říct, že s Hugem celkem bojujem (pro dobro věci samozřejmě). Třeba ve studiu jsme hodně diskutovali konečnou podobu písniček, hodně jsme měnili klávesový zvuky a obecně jsme klapky dost řešili, respektive redukovali... A možná sis všiml, že tam je občas malinko přitvrzenej zpěv, takový to blití do mikrofonu - to má právě na svědomí Hugo, který se snaží naší tvorbu malinko natlačit do tvrdších kytarovek. Hugo má ještě jednu kapelu Morokweng, se kterou hrajou perfektní věci, ale je to úplně jiný, než co hraje s náma.
Ondra: Myslím si, že to je pro dobro věci a že nás Hugo posouvá dál. Je to dobře, Michal by všude nacpal mrtě kláves a Hugo je ten, který to koriguje.
Moje oblíbená otázka na závěr: Jakou otázku vám nikdy nikdo nepoložil a vy byste si na ní přáli odpovědět?
Štěpán: Je to náš první rozhovor, takže asi úplně všechny.
A naopak, je otázka, kterou byste nechtěli, aby vám ji někdy někdo položil?
Hugo: Já nemám rád, když se mě někdo ptá, kam půjdu na vejšku, ale to s tím asi nesouvisí.
|
