Při poslechu druhého alba italských White Skull mi vrtá hlavou jeden neodbytný červík. Proč tuhle placku lebkouni nazvali trochu zavádějícím titulem „Embittered“ (zahořklý, rozhořčený)? Jedna odpověď, která mě napadá, vůbec nesouvisí s hudebním obsahem. Snad jen ten přikovaný svalnatec na obálce (mimochodem, docela připomínající bubeníka kapely Alexe Mantiera, jednoho ze dvou muzikantů, kteří si historii kapely prožili od samého začátku až do současnosti) má důvod cítit se vyloženě nespokojený. Po hudební stránce si White Skull (pomalu, ale jistě) začínají ujasňovat, kde že by jim pšenka mohla kvést nejlépe. Ještě sem tam nějaký hardrockový pozdrav na desce zazní, ještě sem tam lze špekulovat nad tím, jestli zrovna přesně takhle by se s vokální linkou nepopasovala Doro Pesch. Ale příklon k říznému power metalu s německými kořeny už je cítit ve vzduchu a nebýt pochybného výstřelu do vlastních řad, dalo by se mluvit i o nakažlivosti melodií pocházejících z pera členů kapely.
Měl-li by člověk vybírat jen z osobního vlastnictví kapely, určitě by stálo za to začít hned od titulní melodie “Embittered“. No jasně, možná tady bude správná odpověď na výše položenou otázku :-). Tahle skladba totiž jasně charakterizuje, kam White Skull se svojí hudbou míří. Přesně takhle budou bílé lebky znít v době své největší slávy. Germánský ostrý metal s výrazným, řezavým vokálem, s patřičně nabroušenými kytarami a z řady vybočující hlavně díky tomu, že kapelní křikloun není chlap. Škoda, že s chytlavkami v podobném duchu White Skull příliš neplýtvali. Na kontrastu zmíněného uštěkaného hrubiánství (a vize budoucnosti) s poetičtějšími pomalými pasážemi staví White Skull ve “Flesh, Blood And Faith“ a v “She Won´t Wait All The Night“. Aby si kapela zachovala barevnost (což při důkladné délce většiny skladeb je zapotřebí), neváhají White Skull sáhnout až k téměř popovým melodiím (“It´s My Life“), klidně škobrtnout o Nirvanu (“Mountain´s End), nebo provokovat účelovou vzpomínkou na Manowar (“B.T.B.W. North Italy“). O tom, že alespoň v Itálii si kapela už vybudovala jméno, svědčí účast hostujícího Folca Orlandiniho (Time Machine, Mesmerize) v baladickém duetu „Love Is“.
A co že je tím výstřelem, který krapet zpochybnil veškeré snažení kapely? Zařazení profláklého hitu z pera Lindy Perry “What´s Up“, známého v podání 4 Non Blondes. Předpokládám, že se najde jen málo těch, kterým by tahle pecka nebyla aspoň povědomá. White Skull přistoupili k jejímu zpracování po svém a určitě lze ocenit, že měli odvahu (a takhle nějak bych si přístup ke coververzím představoval) vložit do takhle známé melodie kousek svého já. Sestřička Federica se v pomalejších pasážích snaží co nejvíc přiblížit projevu Lindy Perry, v těch rychlejších, vzhledem k nasazenému totálně splašenému tempu, se sice snaží především neustálým typickým mňoukáním o totéž, jenže v konečném důsledku to vyznívá trochu jako parodie. Pravda, poměrně zábavná. Jenže (a tady je hlavní kámen úrazu) po skončení desky vám jako první v hlavě naskočí právě tahle melodie. Nepředpokládám, že zrovna tohle si White Skull od zařazení coveru slibovali...
White Skull s albem „Embittered“ stále ještě patří jen do fronty nadějných melodiků, kteří sice klidně sekají chytlavé melodie málem jako Baťa cvičky, ale ty zatím mají spíš nádech potenciální hitovosti, než vyloženě masakrující náboj. Otevřeně se inspirují u známějších jmen tak často, až to může být podezřelé. Možná by mohli být střídmější i co se délky skladeb týká. Od debutového alba určitě udělali krok vpřed. Ale (a snad z tohoto tvrzení White Skull nebudou příliš “embittered“) metalové elitě stále ještě koukají na záda z poměrně velké dálky.
|
