Thrashová kolbenka EXODUS přišla s druhou částí své stylové exhibice a já s tím mám náhle drobný problém. Přes sedmdesát minut trvající šichta už je totiž přece jen trochu moc. I pro mě samotného je to velké překvapení, neboť předešlá alba nahraná v novodobé kariéře této legendární party jsou pro mě zcela lahůdkovými počiny a i díky tomu jsem se na nové album těšil jako malej smrad. Problém asi je, že mi v uších stále zní předešlá deska, kterou jsem sjel snad milionkrát, přičemž ta aktuální přesně kopíruje její mustr, akorát se už trochu vytratila vášeň, riffy se začínají hodně opakovat a vše zní až příliš řemeslně. Pokud totiž svoji hudbu drhnete podle jedné a té samé šablony, která navíc neoplývá bůhvíjakou variabilitou, dříve nebo později se musí dostavit pocit „že už toho je přece jen trochu moc“, a to i navzdory původnímu okouzlení a silné posluchačské náklonnosti. A u mě se tento stav dostavil právě s poslechem nové fošny.
Abychom si perfektně rozuměli, pořád je to náhul jako kráva, jen se to prostě nedá přežít naráz a nejlepší je aplikovat si toto riffové trhaniště po částech. Svého tím dosáhneme jakbysmet, neboť stopáž jednotlivých opusů nezřídka kdy přesahuje dlouhých šest minut. Je to malinko podobné jako u DRAGONFORCE, kteří ve skladbových fragmentech působí téměř geniálně, ovšem v albovém (nebo i koncertním) rozsahu je to díky masakrózní rychlosti nálož k nepřežití. A se stejnou urputností, s jakou angláni prezentují svůj power speed metal, mastěj pánové z Bay Area svůj thrash.
Malinké oživení můžeme spatřovat v občasném vnesení nečekaně melodické vyhrávky, kterýžto jev má zajisté na svědomí Lee Altus (viz recenze poslední desky HEATHEN). Tyto momenty jsou ale zřídkavé a v epickém rozměru jednotvárného thrashe se víceméně ztrácí. Na jednu stranu je velkorysost muzikantů, kteří novým materiálem prakticky po okraj zaplňují prostorovou kapacitu CD, velmi obdivuhodná. Na druhou stranu je to ale, obávám se, služba medvědí a celkem kontraproduktivní, když se v této stopáži naprosto rozmělňuje koncentrovanost a precizní strojovost technického thrashe.
A proto jsou mé výsledné pocity hodně schizofrenní. EXODUS ani omylem nenahráli špatnou desku, to by se jim „nepovedlo“ ani s přelámanýma hnátama. Prezentace i produkce jsou také samozřejmě naprosto excelentní. Když si pustíte jakoukoli skladbu z nové placky třeba na metalové párty, vždycky to bude ideální námět pro neurvalé zapaření a krásné vypuštění nasrané energie. Doma v obýváku ale tohle nefunguje a poslech i díky stále sílícímu pocitu stereotypnosti, který ještě umocňuje přemrštěná stopáž desky (i písní samotných) poněkud ztrácí svůj smysl.
|
