Abych řekl pravdu, nechtěl bych být na místě Tuomase Holopainena, a to ani v případě, že bych měl všechny jeho prachy. Ustát enormní tlak, který je na něj vyvíjen ze směru posluchačů, hudebních kritiků i krvelačných manažerů, to musí člověka chtě nechtě poznamenat. Ať už pak složíte cokoli, vždy to bude posuzováno s předpojatou dávkou negativního či pozitivního sentimentu. Těžko proto hádat, do jaké míry je ještě Tuomasova tvorba svobodná, on samozřejmě bude tvrdit, že zase napsal přesně to, co chtěl a zamýšlel. Pro mě je vlastně zázrak, když v takové tísnivé situaci dokáže stvořit něco, co je pořád celkem dobře poslouchatelné. A obsah nové desky takovým bez nejmenších pochyb je.
Zvuky jako z britského seriálu Psychoville nebo jakékoli surrealistické stylizace Tima Burtona (a prý také Neila Gaimana, Walta Whitmana..., tyto pány ovšem blíže neznám), keltské či jazzové prvky, a dokonce i několik minut trvající mluvené slovo, to je rychlý výběr několika „podivností“, kterým by byl v dřívější tvorbě finské legendy vstup přísně zapovězen. Jenže současný vzduch je zřejmě nasycen experimentálním smogem, který nějakým záhadným způsobem působí zejména na věhlasné metalové tvůrce (viz také METALLICA). Ovlivněn byl tedy i Tuomas (který navíc už teď hlásí, že další album NIGHTWISH bude ještě odlišnější), a výsledkem je právě deska „Imaginaerum“.
Nebudu se příliš zabývat faktem, že dle tohoto alba vznikne i film, protože podobné plány stojí v naprosté většině případů pouze na „velkookých“ představách lidí, jejichž mysl je ukotvena daleko více v přebujelém fantazírování než v přímé realitě. Realizace takové „haló“ myšlenky pak neodvratně narazí na krutou realitu čirého amatérismu a prachbídně spatlané dramaturgie (neřkuli nejednotné vize režiséra s autorem, že ano pánové Harju a Holopainene?). Stejný výsledek čekám i od tohoto, cituji: "emocionálně fantastického-dobrodružství", a proto mu dopředu nevěnuji žádnou pozornost. Stane-li se nějaký zázrak a dílo se podaří, dopíšu pod tuto recenzi hlubokou omluvu. Nicméně, filmové prvky zastoupené v aktuální hudební náplni samozřejmě reflektovat musím. Jdeme tedy na to…
Začíná se finsky zpívaným (a nijak zajímavým) intrem, po kterém přijde k tónům rovnou nejhitovější skladba desky. Singl a klip „Storytime“ nese hutný kytarový riff (stran metalu ostatně jiné než hutné - avšak také dosti schématické riffy - neuslyšíme) a velmi zpěvný refrén, který sice jakoby neměl konec, přesto jde o jeden z nejpřístupnějších momentů alba, což v tomto případě bohužel znamená, že jeho repetitivní potenciál není dvakrát trvanlivý. Musím se přiznat, že dnes už tento song přeskakuji, neboť se mi zkrátka velmi brzy oposlouchal.
Další písně už sice koření rozmanitější tvůrčí struktury, přesto se ani u nich nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, že mi po několika posleších (třebaže jich bude o mnoho víc než u "Storytime") nebudou mít co nabídnout a budu si je tak dávat pouze v případě nutkavé potřeby po epickém a chvílemi značně netradičním symfo/power metalu. Jenže o tom tohle album asi je. Jeho (Tuomasem dopředu avizovaná) netradičnost nemá plnit rychlou spotřební funkci, nýbrž funkci požitkářsky ojedinělou. Takovou, na kterou musíte být naladěni. Z tohoto hlediska funguje perfektně, i když není pochyb o tom, že k navození vnitřní rezonance přímo spasitelsky pomáhá fakt, že to všechno hrajou NIGHTWISH. U jiné kapely bychom takhle trpěliví v žádném případě nebyli.
Zcela určitě bychom pak netolerovali několikaminutové povídání ve skladbě "Song Of Myself". Citlivější povahy sice může obměkčit skutečnost, že ona slova vycházejí z úst lidí muzikantům nejbližších, já v tom ovšem vidím čirý manýrismus a Toumasovu sebestřednost. Jistě, mluvený text zapadá nejen do kontextu skladby, ale svým způsobem i do osobní historie celé kapely, a jistě, můžeme ho kdykoli přeskočit (což Tuomas osobně vzkazuje všem, kterým se to nelíbí), jenže se z toho zaprvé po vícero posleších (vlastně už po dvou) stává jenom tupá nuda, a za druhé nutnost přeskakovací akce zákonitě a nenávratně naruší poslechovou dynamiku a spád (kór koncepční) nahrávky. Zkrátka tohle je krok vedle a doufejme, že už se něco takového nebude opakovat.
Zbývající skladby se dají rozdělit na chytlavé metalové úderky s několika netradičními prvky (viz úvod druhého odstavce). Patří sem "Ghost River", "I Want My Tears Back", "Scaretale" (což je můj černý kůň alba) nebo "Last Ride of the Day". Druhou skupinu tvoří duo slušných balad "Slow, Love, Slow" a "Turn Loose the Mermaids" a poslední škatuli představuje dvojice nikterak výrazných písní "Rest Calm" a "The Crow, the Owl and the Dove", jejímž autorem je Marco Heitala.
Zbytek položek stojí ve své specifičnosti osamoceně, ať už jde o instrumentálně/soundtrackový předěl "Arabesque", zmíněný "Song Of Myself" a také závěrečnou titulku, kterou tvoří medley předchozích skladeb.
Nové album finské hudební veličiny se vyjímá sympatickou snahou přijít s něčím originálnějším (čímž nemyslím film). Je určitě líbivé, přestože většina jeho kompozic v žádném případě nepředstavuje prvoplánové spotřební zboží. Ale jak už jsem uvedl výše, i když uznávám jeho kvality, necítím bůhvíjak silné nutkání pouštět si desku "Imaginaerum" pořád dokola. Pravděpodobně za to může tísnivější atmosféra, která ji od začátku do konce obestírá (jestliže Tuomas tvrdí, že se snažil o rovnocenné propojení světla s temnotou, tak se mu to evidentně nepovedlo). Každopádně jsou pro mě tyto dojmy natolik zásadní, že je musím ve výsledném hodnocení upřednostnit před vším ostatním.
|
