Na novou desku norské živoucí legendy avantgardního metalu
Arcturus, v jejímž středu jsou dvě známé persony metalového světa ICS Vortex (ex-Dimmu Borgir, Borknagar) a fantastický bubeník Hellhammer (snad všechny norské blackmetalové kapely, co za něco stojí), se čekalo deset let a vypadalo to, že se jí už ani nedočkáme. Bylo otázkou, jak kapela pojme novou desku, navíc po tak dlouhé době hibernace, a zda dokáže navázat na nejslavnější dílo své diskografie „La Masquerade Inferale“, skvělé „The Sham Mirrors“ či poslední „Sideshow Symphonies“.
„The Arcturian Sign“ začíná elektronikou, je to takové dubstepové přivítání, elektronika však v hudbě Arcturus měla místo vždycky. Skladba se pak rozvine do poměrně klasického pojetí, kde se black metal snoubí s melodikou. Oproti třeba „Sideshow Symphonies“ je však novinka tvrdší a extrémnější. ICS Vortex se snaží zpívat na své maximum a jak se Arcturus snaží o teatrální pojetí své muziky, tak Vortex místy velice „přehrává“. Myslím, že ale právě tohle také patří k avantgardě. Pro někoho může znít zpěvák někdy až falešně, já si myslím, že je to do určité míry účel.
„Crashland“ má nádherný úvod, osobně mám pocit, jako bych se probudil do krásného rána. Příjemný kytarový motiv, smyčce a Vortexův vzletný vokál. Píseň se pak samozřejmě přehoupne do metalu. Jsou to klasičtí Arcturus. Rytmika poháněná Hellhammerem nemá chybu, doprovodné smyčce dotváří zvláštní atmosféru a Vortex je jako vždy ve svém projevu velice hravý. Vcelku jde o pohodovou skladbu, což je v ranku avantgardní hudby poměrně nezvyklé konstatování.
„Angst“ je zpíván v norštině a šokuje brutálním refrénem. Ten má sílu extrémně znějící blackmetalové vichřice. Hellhammer válí jako bůh (nebo ďábel“?) a smyčce zní skvěle. Vokálně je to však pořádná šílenost, protože se refrén změní v pořádnou přeřvávanou. Asi nejšílenější skladba na desce. „Warp“ je pro mne trochu nenápadnější věc, protože je krotká a po předchozí smršti nevýrazná. To neznamená, že by se nejednalo o pěkný poslech, jen píseň nevyčnívá.
To „Game Over“ je krásně zasněný kousek a krásně se vyvíjí, aniž by ztrácel na kouzelné atmosféře. Jeden z nejchytlavějších momentů desky. Hned následující „Demon“ naopak potemní náladu. Nejvíce „elektronická“ píseň na albu. Na metal v tuhle chvíli zapomeňte a vzpomeňte spíš na synth pop.
Ale neděste se, pořád to jsou Arcturus. Cáklí, blázniví a sví. „Pale“ vás zchladí svou odměřeností a přítomností typického severského black metalu.
Jedním z vrcholů novinky je téměř instrumentální „The Journey“. A je to opravdu zajímavé putování. Krásná skladba, kde se mísí elektronika, akustické kytary a povedené housle. Vynikající věc na relax. „Archer“ je upřímně jeden z těch ne až tolik povedených skladeb na „Arcturian“ a spíš tak nějak vyplňuje celkovou stopáž. Ale to neznamená, že nestojí za poslech. Závěrečná „Bane“ má krásnou bláznivou atmosféru, kterou podporují smyčce a Vortexův bizarní projev. Jak již bylo řečeno, jeho projev si buď oblíbíte, nebo budete nadávat.
Arcturus natočili desku, která nebude jejich milníkem a revoluci v avantgardním metalu neudělá. I přesto si myslím, že se jedná o velmi podařené album, které i přes nepříliš silný a spíš podprůměrný zvuk (možná účel), dokáže upoutat na spoustu poslechů. Norové dokázali, že jsou právem ve špičce tohoto stylu.
|
