Muse jsou dnes už hvězdnou stálicí na rockovém nebi. Nyní přichází po tradičním tříletém odstupu od minulého alba s novým materiálem, nazvaným „Drones“. I když jsou Muse jednou z nejúspěšnějších skupin současnosti a jejich komerční úspěch je veliký, vždy měli dost otevřený a progresivní přístup k muzice a tak na jejich deskách byl slyšet klasický rock, takřka čistě popové skladby, nějaká ta elektronika nebo i doteky vážné hudby. Tentokrát se rozhodli zaměřit na svou rockovou podstatu a dali vyniknout kytaře. Na desce je možná méně experimentů a stylových odboček, to však prospělo celistvosti materiálu a především – „Drones“ má prostě koule!
Už úvodní „Dead Inside“ je trefou do černého. Dalo by se říci, že se jedná o poměrně klasickou skladbu z dílny Muse. Trocha současnosti a také trocha atmosféry z osmdesátých let. První půle pohodová a vlastně ani ne nijak extra výrazná, to vše vynahradí druhá půlka písně, která vás vynese o pár pater výš, možná až do nebe. Po krátkém intermezzu přichází „Psycho“. A pochoduje si ve vojenském tempu. Zde už jsou také jasně výraznější kytary, které celkově hrají na desce prim a to je také tou největší změnou oproti předchozím dvěma nahrávkám. Stejně jako „Psycho“ jsou i ostatní skladby zaměřené na válku, politiku a světové dění obecně. Po vojenském nerváku přijde na řadu pohodovější „Mercy“, která dává vzpomenout na „Black Holes And Revelations“. Dalším kouskem je řízná „Reapers“, kterou považuji za jednu z těch nejtvrdších v rámci diskografie Muse. Perfektní práce s dynamikou a dramaturgií písně. Pořád se něco děje, několik zvratů a hlavně nápaditá kytarová hra.
„The Handler“ je jedním z vrcholů desky. Ražením je podobná jako předchozí skladba, ale zde je ještě výraznější melodie a hlavně skvělý rytmický zvrat v půlce písně a opět výborná kytara. Závěr písně je prostě skvostný a dle mého zde kapela dokazuje, že má stále blízko i progresivně rockovým spolkům. Po Kennedyho intermezzu přicházejí na řadu méně výrazné skladby, přesto drží pořád laťku velmi vysoko. Ať už jde o „Defector“ nebo „Revolt“, který zaujme především refrénem. Jak bylo řečeno, na „Drones“ Muse přiostřili, ale ani na baladu nezapomněli. Tou je „The Aftermath“. Velice vkusná a pěkná, takhle si představuju kvalitní baladu.
Na závěr desky si Muse vždy připraví něco speciálního a ani nyní tomu není jinak. Začátek „The Globalist“ jako by vypadl z nějakého westernu. Z westernu, ke kterému dělal hudbu Ennio Morricone. Instrumentální pasáž se dál rozvíjí až do pěkného kytarového sóla, které může evokovat Pink Floyd. Příjemnou a lehkou skladbu naruší tvrdý riff a vše se zlomí do pořádného nářezu. Jenže tenhle desetiminutový opus se opět změní, když končí a vrcholí opět v lehkém tempu a Queenovskou náladou. Jedna z nejlepších skladeb od Muse vůbec. Titulní „Drones“ je krátká takřka spirituální píseň, která by krásně vynikla v kostele. Takhle jste Muse ještě určitě neslyšeli. Krásná tečka jinak velice rockové desky.
Mluvil jsem především o kytarové hře, ale nezmínil jsem se o Bellamyho zpěvu. Není ani třeba, protože zpívá vlastně pořád stejně. Stejně skvěle, abych to uvedl na pravou míru. Občas z něho slyším touhu stát se novým Mercurym, ale na to ale samozřejmě nedosáhne ani on, ani nikdo jiný.
Mám Muse rád a je to jedna z kapel, u které mám opravdu radost, že má i velký komerční úspěch. Přinášejí do světa, kde vládnou indie kapely, R&B či elektronická hudba, hudební kvalitu. „Drones“ navíc v rámci diskografie Muse patří k tomu nejlepšímu. Vynikající album!
|
