Rok 1977 znamenal pro hard rock totální hrob. Celá Británie se zmítala v punkové horečce a mladí fanoušci, kteří ještě před dvěma lety obdivovali virtuozitu Ritchieho Blackmorea najednou za vrchol geniality považovali křivá kytarová sóla Sex Pistols a tři akordy Ramones. Největším podnikem poslední doby se navíc stalo turné „Anarchy In The UK“. ´To ani nedoklopýtalo do svého konce kvůli zbědovanému stavu členů všech kapel, kteří si dodávali kuráže různými povzbuzovadly. Kdo by tedy byl zvědavý na novou desku Rainbow? Kdo by měl zájem poslouchat o dracích a dávných časech, když nejvíc cool bylo fotit se pod portrétem královny se vztyčeným prostředníčkem a naprosto pod obraz? Navíc atmosféra v samotné kapele nebyla zrovna idylická.
Blackmore se znovu rozhodl promíchat sestavou a když Rainbow v květnu 1977 odjížděli do francouzského The Strawberry Studios, už chyběl basista Jimmy Bain, jehož místo zastoupil Mark Clarke, který si udělal jméno ve formaci Colloseum a posléze musel za naprosto vyřízeného Garyho Thaina nahrávat tři skladby na desku „Demons And Wizards“ od Uriah Heep. Jenže Clarke se dlouho v kapele neohřál, protože Blackmore se rozhodl, že basové party nahraje sám. V červenci ovšem kapela nahrávání přerušila, přestože na kontě měla už sedm demosnímků a odjela na turné. To už v sestavě chyběl i klávesista Tony Carey, kterého nahradil Kanaďan Dave Stone a na postu basisty se objevil světoběžník Bob Daisley, pozdější neodmyslitelný spoluhráč Ozzyho Osbournea a Garyho Moorea.
Do The Strawberry Studio se Rainbow vrátili až v prosinci roku 1977, aby desku dotáhli zejména skladbou „Gates Of Babylon“ do zdárného konce. V té době se už projevovaly třenice mezi Blackmorem a Diem, když se zpěvák považoval (spolu s Blackmorem a snad i Cozym Powellem) za jeden z pilířů kapely, kdežto kytarista stále Rainbow považoval za svůj výhradní projekt. Je proto možná s podivem, že v takové atmosféře vzniklo vrcholné dílo kapely, které v každém případě představuje její nejlepší album, jelikož spojilo nadšení debutu s neopakovatelnou atmosférou „Rising“ a hitovými ambicemi let budoucích.
„Long Live Rock N`Roll“ představuje, jak je pochopitelně notoricky známo, ukončení spolupráce mezi Blackmorem a Diem, a je nutno podotknout, že v tomto případě se jednalo o rozchod na naprostém uměleckém vrcholu. O tom svědčí kompletní osmička skladeb. Z nich pochopitelně nejznámější je titulní věc, která se spolu s titánskou „Kill The King“ stala přímým předobrazem Nové vlny britského heavy metalu, jež se klubala zejména v londýnských a birminghamských klubech. Obě skladby představují přímočařejší tvář Rainbow, která byla důležitou pro vývoj kapely v příštích letech.
Tentokrát ale deska nemá slabší místo a to platí i o takových věcech jako „L.A. Connection“, která, i když není až tak hudebně zajímavá, má alespoň silnou atmosféru, ze které na posluchače nejvíce dýchnou právě bary z Los Angeles. Velice důležitá je na „Long Live Rock N`Roll” také její epická stránka. Dalším naprostým majstrštykem, jakýmsi pokračováním geniální “Stargazer”, je orientálními motivy zdobená “Gates Of Babylon”, jež má typickou atmosféru raných Rainbow, ale i “Lady Of The Lake”, která zaujme zejména dobře zpracovaným refrénem. Třešničkou na dortu je pak závěrečná “Rainbow Eyes”, kde se proplétá Diův hlas s Blackmoreovou akustickou kytarou a smyčcovými nástroji. V tu chvíli na člověka dýchne samotná historie, protože si hned uvědomí, že je svědkem něčeho neopakovatelného.
“Long Live Rock N`Roll” vyšla v dubnu 1978. Najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, byl punk pryč. Sex Pistols se po naprosto katastrofálním turné po Americe rozpadli už v lednu, The Damned byli rozhádaní a The Clash už chtěli hrát úplně jinou hudbu. Rainbow zde najednou opět stáli jako jistota. Jistota starých pořádků a především kusu muzikantského umění. Stará dobra Anglie jim stále aplaudovala. Jenže v Americe deska propadla a to Blackmore nesl velice nelibě. Přišel čas změny…
|
