Proběhnete-li archivy švýcarských melodiků Crystal Ball, zjistíte, že s heavíkářem Udem Dirkschneiderem a jeho kapelou U.D.O. rajzovali po Evropě naposledy někdy před dvanácti lety. To, že bývalý Udův parťák Stefan Kaufmann se s nimi pravidelně potkává při tvorbě nových alb, to už je pomalu zavedená tradice. Letos Stefan nejen mixoval, produkoval a masteroval, ale i přidal kytarové sólo a nějaké vokály. Ale že by měl ještě pořád v krvi tolik ingrediencí ze svého působení v U.D.O., aby jimi dokázal prosytit slušnou porci skladeb z aktuálně vydaného alba „Deja-Voodoo“?
Ona to možná není až tak překvapivá cesta. S příchodem pěvce Stevena Megeneyho před čtyřmi lety Crystal Ball začali hutnět, syrovět a houstnout. On k tomu i jeho zemitější vokál (v porovnání s předchůdcem Markem Sweeneym) v podstatě vybízel. No a na aktuálním albu „Deja-Voodoo“ se směrem k Udově území Crystal Ball posunuli nejblíž. Což v praxi znamená, že najít spojnice mezi starší tvorbou a současností samozřejmě sice lze, ale ta úderná melodika a zemitá přímočarost pomalu vytlačuje vzdušnost a refrénovou zpěvnou lehkost, i když určitý hudební optimismus (ze kterého kluci uhnou snad jen ve vláčné bonusovce „Fool`s Paradise“ a v obou baladách) tvorbu Crystal Ball rozhodně neopouští. Ke cti kapely nutno uznat, že ten posun nezní nijak násilně nebo nepřirozeně, jen se možná příznivci, které kapela nabrala během Sweeneyho éry, budou muset skrz fúzi hard rocku a heavy metalu na „Deja-Voodoo“ prokousávat o něco houževnatěji.
Byť třeba v úvodní titulní skladbě to půjde velice snadno. Už tady je sice cítit výrazná pochodově strohá rytmika (k atmosféře skladby přispívá i jedovatě pichlavý klávesový motiv), nicméně chytlavě zpěvný refrén s vtipnou slovní přesmyčkou skladbu dokáže hodně odlehčit. To následující „Director`s Cut“ už těží daleko víc z hrubých riffů, sytě dynamické rytmiky, hrozičsky skandovatelného refrénu a lehkoprstého kytarového sóla. V přelévání těchto dvou výrazů se odehrává prakticky téměř celý zbytek alba (přičemž pokud bych měl vybrat vhodného kandidáta na reprezentativní singl, vsadil bych bez váhání na adrenalinovou „Never A Guarantee“, krásně spojující melodiku a agresivitu), výjimku tvoří jen dva momenty, kdy Crystal Ball zvolní do baladického tempa. „Home Again“ i „To Be With You Once More“ si hodně berou z udo-nálad a vsází (zejména prvně jmenovaná) na příjemnou cajdákovost bez banalit.
Nezáleží na tom, zda tu poměrně silnou čáru, kterou za svojí kariérou udělali Crystal Ball někdy kolem konce první dekády tohoto století, zapříčinily personální škatulata nebo změna hudebního cítění autorů. Podstatné je, že na v pořadí již devátém albu to kapele stále velice dobře šlape.
|
