Už na turné ke comebackové desce „Perfect Strangers“ bylo jasné, že znovuspojení Deep Purple nebude fungovat. Staré problémy, jen zametené pod práh, se znovu rozbujely a po desce „The House Of Blue Light“ Ritchie Blackmore znovu donutil k odchodu zpěváka Iana Gillana. Na jeho místo přišel vokalista poslední éry Rainbow Joe Lynn Turner. Ovšem fanoušci jej přijali se smíšenými pocity a v podstatě jediným možným východiskem se zdál být návrat Gillana. Tak se také stalo a na albu „The Battle Rages On...“ už zpíval zase on. To Blackmore nesl velice nelibě. Nelíbilo se mu, že Gillan většinu skladeb nedokázal zazpívat bez taháku, vadila mu barva jeho hlasu i Gillanovy naschvály během kytarových sól. Když „The Battle Rages On Tour“ dokodrcalo na podzim roku 1993 do Prahy, Blackmore se rozhodl. Po koncertě, kdy se většinou schovával za hradbu reprobeden oznámil, že po konci evropského turné končí. Situace v kapele zhoustla ještě více a když pak Blackmore vytrhl stránku ze svého cestovního pasu, bylo jasné, že na další koncerty do Japonska už neodletí.
Odchod z Deep Purple ale pro Blackmore nemohl znamenat konec aktiviní hudební kariéry. Jeho vydavatelská firma BMG tvrdě žádala obnovení Rainbow. „Chtěl jsem pro kapelu název Moon, což bylo příjmení mého dědečka. Firma se ale rozhodla, že kvůli prodeji se to bude jmenovat Rainbow,“ svěřil se kytarista v roce 1994. Tehdy také lákal do řad obnovené formace zpěváka Joe Lynn Turnera, se kterým se ale nakonec nedohodl. Udělal proto tah, který se mu už několikrát vyplatil a i tentokrát se potvrdil jeho čich na neznámé muzikanty. Post fontmana totiž obsadil skotským rodákem a do té doby frontmanem jakýchsi La Paz Doogiem Whitem. Z ostatních muzikantů měl trochu jméno už jen klávesista Paul Morris, který v roce 1990 spolupracoval s Doro Pesch. Tím se ovšem nedá říct, že by Blackmore vybíral z druhé ligy. To nebyl nikdy jeho styl.
Velice důležité pro jeho budoucí život byl fakt, že tehdy potkal mladičkou Candice Isralow neboli Candice Night. Skoro padesátiletý muzikant se do dvaadvacetileté dívky okamžitě zamiloval a pro Rainbow ji angažoval jako doprovodnou zpěvačku. S ní a zbytkem kapely začal novou desku natáčet počátkem roku 1995. Vystřídalo se hned několik studií po celé Americe, kde ovšem Blackmore zjistil, jak moc se situace na hudebné scéně změnila od doby, kdy Rainbow odstavil na druhou kolej. Nikdo už nebyl zvědavý na chytlavé rockové popěvky ovlivněné AOR, nikdy nechtěl další „Stone Cold“ nebo „Street Of Dreams“. Na scéně panovala mnohem temnější muzika a toho Blackmore chtěl využít. S novou deskou totiž zvolil jasný směr a to návrat k diovské atmosféře původních Rainbow.
Hned kladivový kytarový nájezd (podobný tomu z titulní písně „Difficult To Cure“) ve „Wolf To The Moon“ rozehrává tu nejklasičtější hru Rainbow, kteří jako kdyby byli zpět silnější než kdykoliv předtím. O to překvapivější je zjištění, že skladbu s Blackmorem složila právě Candice Night. I následující bluesrocková „Cold Hearted Woman“ ukazuje, že Rainbow tentokrát skutečně nenavazovali až tak na éru s Turnerem či Bonnetem, ale mířilo se právě do sedmdesátých let. Dané je to i mystickou atmosférou skladeb „Hunting Humans (Insatiable)“ nebo „Ariel“ (opět se skladatelským i pěveckým vkladem Candice Night), která je bezpochyby jednou z nejlepších skladeb, jaké kdy Blackmore napsal. I když se Turnerova éra přece jen připomene skladbami „Too Late For Tears“ nebo „Silence“, většinou převládá ta překrásná atmosféra desek jako „Rising“. Tomu naprosto odpovídá adaptace klasické orchestrální kompozice norského skladatele Edvarda Griega z druhé poloviny devatenáctého stolení „Hall Of The Mountain King“, hardrocková jízda „Stand And Fight“ (se záseky bicích přesně po vzoru Cozyho Powella) a zejména další naprosto skvělá věc „Black Masquerade“. Co by za takovou kompozici dal jistý namyšlený Švéd ověšený tunami zlata…
Album pak uzavírá „Still I`m Sad“, čili coververze od The Yarbirds a zároveň skladba, která v instrumentální verzi uzavírala debutovou desku „Ritchie`s Blackmore Rainbow“. Kruh se uzavřel…?
„Stranger In Us All“, přestože se jednalo o suverénně nejméně úspěšnou desku kapely (to bylo dané dobou grungemánie), představuje rozhodně svěží závan do diskografie tohoto souboru, už jen tím, s jakou elegancí dokázalo ustát obrat k éře sedmdesátých let. Možná i proto představuje asi nejlepší kus od bájné Diovy éry. Škoda jen, že to nevydrželo. Blackmorea totiž vyloženě otrávil fakt, že v domovské Británii se deska vyškrábala jen na 102. místo hitparády, když byl zvyklý na umístění v první desítce a v Americe „Stranger In Us All“ nebodovala vůbec. Ani na turné nepociťoval jakoukoliv radost z hraní. Navíc kapela se mu rozpadala, když odešel bubeník John O`Rielly, jehož nahradil Chuck Burghi, který nabubnoval předchozí album „Bent Out Of Shape“. Nakonec rok a půl po vydání „Stranger In Us All“ bylo po všem. Tiskem proběhla zpráva, že Rainbow jsou momentálně u ledu a místo toho hodlá Blackmore vystupovat v rámci nové kapely Blackmore`s Night se svou manželkou Candice Night.
U ledu Rainbow vydrželi dlouhá léta. Na konci minulé dekády sice došlo k oživení kapely, o které se postaral zpěvák Joe Lynn Turner, ovšem místo Ritchieho Blackmorea obsadil kytarový post jeho syn Jürgen Blackmore. Přestože se návštěvníci koncertů shodovali na tom, že se jedná o dobrou reinkarnaci, bez Blackmorea to působí spíše jako povedený revival. Proto za oficiální rok oživení Rainbow se dá počítat až ten loňský. Ten úchvatný příběh tedy stále ještě nedopsal poslední kapitolu...
|
