Loňský comeback Rainbow v čele s ikonickým Ritchiem Blackmorem byl jednou z nejvíce překvapivých věcí, která se na scéně v roce 2016 odehrála. Už jen proto, že zdůrazňovaná nechuť k návratu starých hitů, kterou se Blackmore posledních bezmála dvacet let vůbec netajil, najednou vzala za své a spekulace, které prosakovaly od konce roku 2015, najednou dostaly reálnou tvář. Fanoušek byl nadšen, i když poukazoval na Blackmoreův výběr muzikantů, ve kterém se kromě klávesisty Jense Johanssona (Stratovarius) jedná o takřka neznámá jména. Důvěru zprvu nebudil ani nerockově vypadající, teprve šestatřicetiletý chilský zpěvák Ronnie Romero, kterého Blackmore ohlašoval jako pěveckého křížence Ronnieho Jamese Dia a Freddieho Mercuryho. Navíc se do sestavy obul bývalý zpěvák Joe Lynn Turner (možná zhrzen, že nebyl přizván), takže mohlo být kromě nekritického nadšení zaděláno i na pěkný průšvih.
Ten se nakonec nekonal a v polovině loňského roku Duha opět zazářila. A dalo by se říci, že skoro v plných barvách a obstojné síle. Zpěvák Romero rozehnal veškeré pochybnosti hned na prvním koncertě, který se konal v Německu a už od něho by se dalo říct, že Blackmore měl opět šťastnou ruku při výběru zpěváka (možná jako v roce 1973, kdy objevil Davida Coverdalea), protože mladý Romero nalil čerstvou krev do žil rockového monstra a byl to právě on, který měl lví podíl na tom, že Rainbow nepůsobili jako parta důchodců, scházející se o volných chvílích ke společnému hraní, ale jako opravdu slušně šlapající rockový veterán.
Už onen první koncert v Německu údajně Blackmorea uspokojil natolik, že se rozhodl i pro další pokračování a, dá-li bůh, i pro novou desku. Ale to už předbíháme skutečně moc. Po německém triumfu na festivalu Monsters Of Rock se kapela přesunula do domovské Británie, kde odehrála vystoupení v Birmighamu. A to teď, s ročním zpožděním, přichází na trh v podobě dvojalba.
Živáků Rainbow vyšla za celá léta dlouhá řada. Ovšem „Live In Birmigham 2016“ má v současné době v diskografii kapely výsadní postavení, a to nejen proto, že odráží současnou formu Rainbow, ale představuje také sestavu, která jinde ke slyšení není. Ať už si o ní každý myslí, co chce, jedno je jasné. Fanoušek této kapely, potažmo hry Černého mága, si ji poslechnout prostě musí. To je skoro jako povinnost. Hned po vydání se sice začaly ozývat kritické hlasy, že kapela není ve formě a že to vypadá jako Blackmore plus spolek dobrovolníků, jenže tak tomu, vážení přátelé, opravdu není.
„Live In Birmigham“ je podařený živák. Sice by se na tomto místě mohla objevit výhrada k playlistu, který se ze skladeb Rainbow skládá sotva z poloviny (zbytek doplňují klasiky Deep Purple), ale Blackmore jistě dobře věděl, proč předkládá zrovna tyhle skladby. „Hrozně mě překvapila odezva na staré věci od Rainbow,“ nechal se po pár koncertech slyšet kytarista, „že dokonce byla silnější než na skladby Deep Purple. Nevěděl jsem, že Rainbow mají tolik fanoušků.“ Zdůraznil také, že na dalších vystoupeních zapátrá více v duhové diskografii, ovšem „Live In Birmigham“ nabízí záznam toho, jak kapela působila těsně po comebacku.
O kvalitě jednotlivých skladeb se bavit vůbec nemusíme. Tu už dávno prověřil čas, takže je jasné, že posluchač má co do činění s naprostou klasikou žánru. Můžeme vlastně jen posuzovat to, jak se se skladbami popasovali sami muzikanti (lze vůbec posuzovat Blackmoreovu hru?) a jaký nový život jim vdechli v tomto miléniu. Ono je totiž už od prvních tónů úvodní „Highway Star“ jasné, že Rainbow jsou ve formě a že na nich není zub času moc znát. Navíc Romero exceluje od prvního okamžiku, kdy se pouští do legendárních výšek Iana Gillana bez ztráty kytičky. Stejně dobře si pak poradil s turnerovkou „Spotlight Kid“, kterou opět předvedl s obrovskou grácií. Proto mu člověk odpustí, že někdejší hvězdnou chvilku Davida Coverdalea, bluesový monolit „Mistreated“, nedal úplně tak, jako kdysi jeho předchůdce.
Nejjistěji se Romero cítí ve věcech, které byly psány pro Dia, protože někdy je podoba jeho hlasu se zesnulým klasikem skoro mrazivá. Nejlépe to demostrují „Man On The Silver Mountain“ a nádherná „Catch The Rainbow“. Tady se Romero dotýká svého vrcholu. Naopak při „Long Live Rock N`Roll“, nedosahuje až extatických výkonů, což ale platí o celé kapele, která svou někdejší hymnu hraje s mnohem menší porcí energie, než by si ona zasloužila. Konec je ale famózní. Nejdříve zpěvák zazáří v „Child In Time“ (toto je památný okamžik, kdy lze tuhle věc ještě od někoho z jejích tvůrců slyšet naživo), když se dotkne kusu historie v pravdě gillanovským ječákem, pak přesvědčivě přednese epickou „Stargazer“, aby nakonec donutil pochybovače uznale pokývat hlavou při závěrečných „Burn“ a „Smoke On The Water“.
A Blackmore sám? Rozhodně nezklamal. Kromě drobného zaškobrtnutí v úvodu „Difficult To Cure“, ukázal, že ani náhodou nezapomněl nic ze svého umu. A sóla, která předvedl, měla stejnou sílu jako v době, kdy formovala historii světového rocku. Škoda jen, že mu tento návrat trval tak dlouho a škoda, že své aktivity stále rozmělňuje udržováním jeho Blackmore`s Night při životě.
„Live In Birmigham 2016“ tak ukazuje, že comeback Rainbow je návratem, který má smysl. Bez nové desky jej sice můžeme pořád ještě považovat za poloviční, ale přece jen se za tuto příležitost fanoušci modlili dlouhá léta. Většina jich je rozhodně spokojená.
|
