Svět se točí dál… A zdá se, že je úplně jedno, jestli rotuje po směru nebo proti směru hodinových ručiček, jestli ho decimují reálné ekologické problémy, potenciální ekonomické kolapsy, konspirační teorie o nástupu nového světového řádu, či jestli vzkvétá do samých pozitiv a sociálních jistot, němečtí symfonici Aeternitas si pořád pojedou to svoje. Poté, co po první dekádě tohoto století, třech vydaných albech a poměrně bouřlivém vývoji sestavy absolvovali sedmiletou pauzu, se jejich obloha trochu projasnila a výraz sklouzl (navzdory zálibě kapely ve tvorbě Edgara Allana Poea) do celkem univerzální nadýchaně symfonické podoby, kapela se zařadila do davu podobně znějících spolků, ze kterého jim pomáhají vystrčit hlavu docela silné melodie a solidní atmosféra.
K základním kamenům minulého alba „Tales of The Grotesque“ patřily duetové dialogy a propletence hlasů Julie Marou a Olivera Bandmanna. A byť vokál Julie ve vyšších polohách trošičku zafektovatěl a Oliver nedlouho po vydání alba Aeternitas opustil, kapela o tuhle zbraň nepřišla. Jednak se zakladatel kapely Alexander Hunzinger kromě kytary pustil i do zpěvu a nevede si vůbec špatně, jednak Aeternitas přibrali na hostovskou výpomoc k mikrofonu Henninga Basseho. Tím se sice trochu vychýlila pěvecká rovnováha v kapele a pánové u mikrofonu tahají v teatrálnějších a akčnějších věcech za výrazně delší konec – zatěžkaná „The Unfogivable Sin“ s obratným sklouznutím do melodického refrénu, dramatická „Another Day“, koketující se symfonickou opulentností (která zároveň na moment odhalí, že zbavení se zvukové načančanosti ubírá Aeternitas hodně z jejich kouzla), či přímočará „The Beautiful“ o tom vypovídají nejlépe. To, jak důležitá je pro Aeternitas Julie Marou, se ukáže (stejně jako v minulém kole) v křehkých baladách, „Fallen Innocence“ i závěrečná „My Haunted Minds“, postavené na křehké emotivnosti jsou pro ni ideální parketou, v klidnějších romanťárnách její něžní hlas ztrácí tu špetku přebytečné teatrálnosti a obě skladby příjemně hladí po duši.
Aeternitas udělali další solidní album. Když by někdy musela vyplout metalová Noemova archa, pokud by měli Aeternitas štěstí a někdo je namátkou z prvního sledu podobně znějících kapel vytáhnul, v rámci zachování druhu by se mohli díky „Haunted Minds“ jako zástupci lehce přibroušeného symfonického metalu na palubě klidně ocitnout. Hru na velmi dobře zvládnutou žánrovou jistotu totiž spolehlivě ovládají.
|
